Vrazi.cz Fenomén masových vrahů

60. POSLEDNÍ DISKOTÉKA (1994)
Konala se v Rumburku a mířila na ni osmnáctiletá dívka. Její smrt nebyla však tím posledním, co vzrušilo severočeské město. Ne vždy se také novináři povede, aby vedl dialog s člověkem obžalovaným z vraždy. Příběh nebezpečného sadisty a rozhovor s ním je obsažen v kapitole ZABIJÁK.

61. A NA DUŠI KÁMEN (1994)

Děkujeme všem hasičům, policii a slušným lidem, kteří pomohli při pátrání po naší dceři Pavlíně Stejskalové. Děkujeme též za hojnou účast při rozloučení a květinové dary." Inzerát, uveřejněný v dačických novinách, bezděky postihuje tragický oblouk zmizení a smrti 18lete dívky. Zajímavý, nikoliv však atypický oblouk můžeme objevit i v názorech 22 letého Karla Fialy, obviněného z Pavlíniny vraždy:
„Měl jsem opravdu hrozný strach z důsledků toho, co jsem udělal, protože - jak sám teď říkám - jsem vinen. Ještě jednou mi odpusťte a pomozte mi. prosím, abych se po trestu mohl vrátit k rodině, k ženě a dítěti a napravit svou chybu."
Lítost v písemném doznání se však v průběhu vazebních týdnů a měsíců změnila na výčitku ukřivděnosti: „Nojo. tak jsem zabil jednu holku. Ale co bude se mnou'.' Kdy se vrátím k ženě a synovi?" 
V obývacím pokoji bytu. sousedícím s dačickým krámem U Stejskalů, vrávoralo stísněné ticho. A nebylo to jen velkou fotografii dívky, jejíž portrét v zasklené vitríně připomínal rodičům, že kdysi měli dvě dcery. Povídal jsem si s nimi o Pavlíně, o jejím zmizení.
Byla to tenkrát taková holčiči finta. V pátek 11. března 1994 se ve Slavonicích konala tancovačka, o den později měla ve Staré Říši hrát populární skupina Argema. Jenomže Pavlíně bylo jasné, že na dvě zábavy po sobě ji rodiče nepustí. Tak se vymluvila, že jde s partou do dačického hotelu Dyje oslavit čerstvé získání řidičáku. A hurá do Slavonic! Jenomže v sobotu 12. 3. Stejskalovi zjistili, že Pavlína nepřišla domů. Vzali si na paškál mladší dceru. Ta přiznala, že sestra měla namířeno do Slavonic. Rodiče začali pátrat - a dostali se až k Fialoví: „Ne. o Pavlíně nic nevím. Přivezl jsem ji, spolu s ještě dalšími dvěma lidmi, do Dačic a víc jsem se o ni nestaral," vysvětloval.
Když byl zanedlouho usvědčen výpověďmi svědků, že nemluví pravdu, připustil, že Pavlínu po příjezdu do Dačic přemlouval, ať jde s ním a ještě jedním párem do jistého bytu, že zábava může pokračovat. Ale Pavlína se mu vyškubla a šla pryč. Dojel ji autem, vtáhl ji dovnitř a začal na dívce vymáhat soulož. Když mu připomněla těhotnou manželku, naštval se: „Otevřel jsem dveře vozu a řekl jí. ať vypadne. Od té chvíle jsem ji neviděl."
Nebylo to právě přesvědčivé - Fiala měl zaslouženou pověst násilníka, několikrát už trestně stihaného, agresivního zejména v opilosti - nicméně zatím se kriminalisté museli s tímto vysvětlením spokojit. Pavlína, ať už živá. nebo mrtvá, nebyla totiž k nalezení. Nepomohlo pátrání v okolí Dačic, včetně vrtulníku s termovizí. Nikoho nenapadlo, že pachatel odvezl oběť až do opačného koutu jindřichohradeckého okresu.
Teprve 19. dubna objevili lesáci mrtvolu mladé ženy, ležící na kraji mirochovského lesa, vzdáleného od Dačic 45 km. Spodní část těla bvla obnažena, horní část včetně obličeje zničil oheň. Stejskalovi poznali svou dceru podle náušnic, hodinek a šatstva, totožnost potvrdila i antropologická expertiza Kriminalistického ústavu.
Do pitevního protokolu uvedl soudní lékař, že oběť byla usmrcena dvěma bodnořeznými ranami do zad. hlubokými 13-14 cm. které vyvolaly vykrvácení do hrudní dutiny. K ohoření těla došlo posmrtné." sdělil mi mjr. Karel Sladlík z Krajského úřadu vyšetřováni v Českých Budějovicích. Ještě tentýž den byl Fiala, od 27. 3. pyšný otec. předveden znovu k výslechu.
20. dubna se k vraždě doznal a učinil písemné doznáni. Částečné z tohoto elaborátu, částečné ze stop a z dalších výpovědí lze konstatovat, že Fiala dívku v autě znásilnil. Když mu vyčítala jeho čin a vyhrožovala udáním, vytáhl dívku z auta a nožem jí dvakrát „rupnul" do zad. Při odjezdu odpadla od jeho automobilu pravá přední zástěrka, která se našla při ohledání místa činu. Dvě svědkyně viděly v sobotu 12. března navečer z libořezského kopce přes pole. jak se u mirochovského lesa valí hustý dým.
„Byl šedočerný. tmavší, jako když si někdo pomohl při pálení hořlavinou. A u lesa, bliž k silnici, stálo auto," řekla mi jedna z těchto svědkyň. Je proto velmi pravděpodobné, že Fiala hned poté, co za nim byli Pavlínini rodiče, odjel na místo činu, polil tělo oběti a chtěl je spálit. Čas, na kterém se dívčiny hodinky zastavily, tj. 5:23 odpovídá době kdy svědkyně oheň viděly.
21. dubna proběhla prověrka výpovědi. Obviněný navigoval svými pokyny kolonu policejních aut až k osudnému místu. Záběry videozáznamu ukazují, jak Fiala vystupuje z auta a ukazuje, kde tělo zanechal. Vzápětí se psychicky i fyzicky zhroutí a v pláči opakuje: ..Já nemůžu, já už nemůžu..."
Jenomže Fiala v průběhu přípravného řízení změnil obhájce i svou výpověď - na pomyslné hrazdě nevěrohodnosti předvedl skutečný veletoč: V noci z 11. na 12. března ho prý přinutil jakýsi Jugoslávec, aby mu vydal auto, ve kterém seděla i Pavlína. Když se k ránu Jugoslávec vrátil, svěřil se Fialoví, že dívku zná- silnil a pak zavraždil. Dodejme, že Jugoslávce Razima neznal nikdo jiný než Fiala! Tahle bohapustá lež vydržela obžalovanému i před senátem Krajského soudu v prosinci 1994 a verdikt vypadal podle toho - výjimečný trest odnětí svobody v délce 17 let.
Při odvolacím řízení v listopadu 1995 v Praze vsadil obžalovaný SVŮJ osud na jednu kartu - v rádoby upřímném pláči doznal vraždu Pavlíny Stejskalové. Senát Vrchního soudu mu šel za to na ruku a usoudil, že způsob provedení činu není možno hodnotit jako zvlášť zavrženíhodný. Dále konstatoval, že možnost pachatelovy resocializace není tak obtížná, jak se domnívala nižší soudní instance.
Karel Fiala si tak odsedí v kriminále jen čtrnáct let. 

62. DEN, KDY NESTĚKALI PSI (1994)

Ve středu 18. května 1994 vystoupila asi v 13.40 hod. z autobusu místní dopravy severomoravského města Studénky 12 letá školačka Anna S. Před chvilkou jí skončilo vyučování. Rozloučila se s kamarádkou a táhlou ulici k lesu se vydala k nejposlednějšímu domku butovické části města, kde žili její rodiče, starší bratr a mladší sestra. Zbývalo jí ujít asi pul kilometru cesty,  zbývala jí asi půl hodina života.
Tělo Anny S. objevila tentýž den večer sousedka Babuňková. Když jsem přijel do Studénky napsat o zločinu reportáž, řekla mi následující: „Věděla jsem. že se Anička ztratila, a tak člověku nedalo, aby se nedíval kolem pozorněji. Všimla jsem si vyšlapané cestičky v řepkovém poli a vydala jsem se po ní. Byly tam dvoje stopy, jedny menší, jedny vetší. Asi po dvaceti metrech chůze jsem viděla, že řepka je poválená do takového obdélníku. Nejdřív byla vidět školní kabela a vzadu ležela i Anička. Obličej měla přikrytý, snad nějakou bundičkou, ale dole byla nahá. Ležela v klidné pozici, ale z toho. jak byla bílá, se dalo poznat, že už nežije. Vzdálenost místa nálezu k domku rodiny S. odhaduji tak na padesát metrů. Spolu s jednou paní jsem za nimi zašla, abychom jim řekli, že jsem Aničku objevila. Šli se tam podívat a hrozně plakali. Pak paní S. přede mnou řekla, že má hrůzu. jestli to neudělal jejich Jirka."
Jdete-li k místu činu, tedy k osamocenému domu rodiny S. a řepkovému poli, táhne se pěší cesta v jakémsi oblouku. (Druhá možná cesta k stavení je lávkou přes potok.) Už z dáli jsem slyšel štěkající psy a jak jsem se přibližoval, vyváděli čím dál víc. Tento fakt je mezi obyvateli Studénky- Butovic notoricky známý. A byla to taky první stopa, vedoucí k odhalení pachatele. Babička, která pobývala v inkriminovanou chvíli doma spolu s vnukem, 17 letým Jirkou S., neslyšela psy štěkat, zvířata se prý chovala naprosto klidně.
Když začala policie provádět první šetření na místě činu. hovořila s celou rodinou. Jenom Jirka byl někde zalezlý uvnitř. Policisté si ho proto zavolali a ptali se ho mj. zda nebyl dnes v řepkovém poli. Mládenec tvrdil. že ne -jenomže v podrážce svých bot měl řepkové okvětí! Půl hodiny před půlnocí byl Jiří S. zajištěn a ještě v průběhu noci se k činu doznal - kriminalistům mj. označil místo, kde po činu zakopal své zakrvácené šortky. Podle jeho verze se pohádal se sestrou na zahradě, hned po jejím příchodu ze školy. Začali se prát. Holčička před ním utíkala do pole, on pociťoval větší a větší zuřivost, takže když Annu dopadl, zasadil jí kapesním nožem, který nosil stále u sebe, sedm bodných a jednu řeznou ránu na krku a na zádech. Pohled na ležící zkrvavené tělo ho vzrušil. Sestru proto obnažil na spodní části těla. zasunul jí nějaký předmět do genitálu a značnou silou s ním uvnitř manipuloval. „Podle všeho jsem ji znásilnil, ale nepamatuju se přesně." vypověděl Jiří S.
Znalci označili jeho osobu za emočně nestabilní, se schizoidními rysy, dále konstatovali sexuální deviaci v podobě agresivního sadismu. Pětiletý trest odnětí svobody, vyslovený Krajským soudem v Ostravě v únoru 1995, mladistvý obžalovaný na místě přijal. 
P.S. Obdobnou vraždu mezi sourozenci zažil v roce 1972 také Benešov nad Ploučnicí (okr. Děčín). Nezletilý Bohumil M. (nar. 195 zneužíval svou sestru Květu tím. že ji strkal prst do přirození. Když si dívka stěžovala matce, rodiče Bohumila fyzicky potrestali.
28. června 1972 začal ovšem chlapec v podkrovním pokojíku svou sestru znovu ohmatávat a zneužívat (ostatní členové rodiny se zdržovali tou dobou v kuchyni v přízemí) a když skončil. zeptal se Květy, jestli bude na něho zase žalovat. Když přisvědčila. uškrtil ji už připravenou kravatou, hodil si sestřinu mrtvolu na záda a odnesl ji na půdu. kde ji zaházel různými věcmi.
V průběhu večera ještě pomáhal rodičům Květu hledat a dušoval se, že nemá s jejím zmizením nic společného.

63. OCHUTNAVAČ (1994)

O tom. jak němečtí sexturisté jezdí do Čech ukájet své nejrůznější deviace, by mohly dámy z E-55 nepochybně odvyprávět celé ságy. Osmadvacetiletý Ralf Huse z Halle nebyl výjimkou, extrém však představovala jeho úchylka vzrušovat se cizími exkrementy.
V létě 1994 přijel na Karlovarsko vypůjčeným karavanem i s manželkou. S tou se seznámil na inzerát, provozovali spolu perverzní sex, kdy mj. pil kávu uvařenou z její moče a těšil se z jejích výkalů. Obtloustlý, mladě vyhlížející muž se na Karlovarsku vydával za detektiva, pátrajícího po nebezpečném deviantovi. Sám ovšem za marky kupoval od mladých dívek moč,  kterou údajně míchal s vodkou. Tím ale nebyla jeho zrůdná fantazie ještě naplněna.
„Přijel jsem do Čech. abych tu realizoval svou touhu po smrti, kanibalismu a pití lidské krve." řekl Huse později. Navázal přátelský kontakt s cikánskou rodinou a 12. srpna 1994 pozval na vyjížďku šestnáctiletou Valérii a dvanáctiletou Janu. V chmelařské oblasti poblíž Petrohradu předstíral poruchu. Huseho manželka odešla s Valérií pro vodu. Když se vrátily, pustil Němec do vozu jen svou manželku a odjel pryč.
V neděli 14. srpna objevili náhodní chodci mrtvé tělo Jany T. ve vodě Třemošenského rybníku nedaleko Plzně. Na první pohled bylo zřejmé, že jde o vraždu. Huse byl dopaden v Německu teprve koncem září.
Policii vypověděl, že dívku ve voze utloukl ranami heveru do hlavy. Posmrtně vyřízl z jejího pravého předloktí asi 12 cenlimetrový pásek masa. který snědl, a z ruky oběti sál krev. Během tohoto počínání dosáhl pohlavního uspokojení. Manželka se na jeho trestné činnosti údajně nepodílela.
I přes zmenšenou příčetnost uznali psychiatři jeho trestní odpovědnost. 10. srpna 1995 byl Ralf Huse v Halle odsouzen k deseti letům a dvěma měsícům kriminálu s následnou ochrannou léčbou v ústavu. 
PS. V průběhu práce na této knize jsem získal od zasvěceného člověka informaci, že otisky úderu smrtelnou zbraní na lebce Jany T. a na lebce Dity Hrabánkové (viz ZASTAVTEŽIVOT) byly takřka totožné. Že by tedy 27. května 1992 vraždil v Průhonicích Huse?

64. DÍVKY A SMRT (1994)

Když se v lesíku zvaném Pískovna probrala 14 letá Marie z bezvědomí. zjistila, že je nahá a že jí z pořezaného krku teče krev. Další bodnutí měla na prsou. Ten. kterého vnímala ve své blízkosti naposledy. už zmizel.
Marie vsak dokázala podat jeho dobrý popis. Už za několik hodin mělo město Žebrák explodovat senzační zprávou!  18. června 1994. hodinu po půlnoci, šla po silnici z Hořovic do Žebráku 21 letá Marcela. Tenkrát se ještě nebála: „Každou chvíli jsem chodila sama." Když za svými zády uslyšela kradmé kroky. bylo už pozdě. „Bránila jsem se. kousala jsem a škrábala. Byl ale silnější a z toho, jak zaútočil, jsem pochopila, že mi jde o život. Už už jsem ztrácela vědomí. Pamatuji se, že jsem měla hrozný strach. Řekla jsem si. že udělám všechno pro to. abych přežila," vyprávěla mi o svém martyriu Marcela. Všechno skončilo ušmudlanou nechutnou souloží. Právně vzato znásilněním.
„Byl to můj první pohlavní styk." doznal o půl roku později pachatel. Ne, to není přesné. Mladík na otázku policistů jen pýřivě přikývl. Vrah a násilník byl totiž povahou prudérní stydlín.
Ve čtvrtek l. září 1994 začal nový školní rok. Lenka, ještě ne patnáctiletá dívka z Praskoles. se stala studentkou hořovické střední školy. Příští pondělí už bylo její místo v lavici prázdné.
Když se třetího září. jednu hodinu po půlnoci, vracela z diskotéky na hořovickém koupališti, stala se obětí neznámého devianta. který ji zardousil, vysvlékl a zřejmě deštníkem manipuloval v jejím genitálu. „Chtěl jsem se pobavit." vysvětloval později pachatel, proč na dívku zaútočil. „Jak - pobavit? Jinak ochotně vypovídající mladík se rázem zadrhnul: „Jak to jenom říct. jak to jenom říct..." Asi po minutě hlesnul: „Chtěl jsem s ní mít to... no... pohlavní styk." Poslední slovo mu málem nepřelezlo přes rty.
Na otázky, proč s dívčiným tělem všelijak manipuloval, zahanbeně mlčel. Inu. stydlín. 
V neděli 11. prosince 1994 pocítil deviovaný mladík v lesíku Pískovna touhu pohovořit s dívkou, která na dohled od něho trhala jmelí. Slovo pohovořit mělo vzhledem k jeho činům prazvláštní pachuť. Jeho ruce se už naučily škrtit a zabíjet. Tentokrát si chtěl ale užít ještě víc a tak si do kapsy od tepláků vložil otevřený nůž. „Nic jsem jí nenavrhoval. Rovnou jsem se na ni vrhnul. Povalil jsem ji na zem. jednou rukou škrtil, druhou svlékal. Byla už nahá. křičela, tak jsem víc přitlačil. Jak sebou házela, nechtěné jsem ji pořezal. Svléknul jsem se taky. ale ke styku nedošlo. Proč? To nevím!  Zdalo se mi. zeje mrtvá. Strčil jsem do ní, ale nehýbala se." Je nesporné, že bezvědomí, které pachatel považoval za smrt, zachránilo Marii život. Jizva v délce pěti centimetrů a sedm stehů na jejím hrdle (a další bodná rána v prsou) to dokazují víc než přesvědčivě.
„Dřív jsem se sama nikdy nebála. Teď nedokážu jít večer ani sama se smetím." řekla mi dívka Marie.  Ještě v průběhu noci z 11. na 12. prosince zadrželi kriminalisté 18Ietého Jana S. Trestnou činnost, ze které byl obviněn - tedy vraždu nezletilé osoby, pokus trestného činu vraždy nezletilé osoby a znásilnění - doznával bez nejmenší stopy lítosti.
Znalci u něho zjistili patologickou sexuální agresivitu a sadistické rysy s preferencí na nedospělé ženy. V sexuální sféře shledal psycholog neadekvátní vztah k ženám (pachatel je vnímá jako objekt, jako věc), doprovázený úzkostí a primitivní sexualitou. Lze rovněž konstatovat, že gradace útoků a zafixovaný úspěšný způsob napadání žen by v případě včasného nedopadení pachatele znamenal nové vraždící monstrum typu Jiřího Straky.
V problematickém světle se předvedl krajský soud. Přestože počínání Jana S. s druhou a s třetí obětí nasvědčovalo, že byl s jejich usmrcením ztotožněn, kvalifikovali muži v talárech Lenčin případ jako znásilnění s následkem smrti, nikoliv jako vraždu.
Trest byl pak určen na dolní hranici spodní sazby, takže nebezpečný deviant vyvázl s trestem pouhých deseti a půl roku odnětí svobody.

65. KROK ZE STÍNU (1995)

Jemu bylo sedmnáct, jí šestnáct. Poslední květnovou sobotu roku 1995 navštívili diskotéku, kam je zavezl její otec. Tancovali spolu jednu písničku. Při návratu domů došlo k vraždě.
Životem Jiřího H. (nar. 1977) z jihočeské obce Velký Rybník (okr. Pelhřimov) se prý táhla nit nepodařenosti a bezvýznamnosli. Pro špatný prospěch musel do zvláštní školy. Ze stejného důvodu se ničím nevyučil. V sodovkárné. kde ho zaměstnali, kradl peníze i zboží. Vyhodili ho. Pověst zlodějíčka měl taky v místě bydliště. Polom přišla noc. kdy ze stínu bezvýznamnosti vystoupil tím nejodpudivějším způsobem.
Z diskotéky se vraceli po půlnoci. Jirka si náhle začal na Petře -  se kterou předtím neměl nikdy nic důvěrného - vynucovat soulož násilím. Klekl dívce na hrudník a asi pět minut ji rdousil. Pak dokonal dílo škrcením rukávy Petřiny mikiny. „Kromě nízkého věku obou aktérů případu považuji z kriminalistického hlediska za zajímavý rys to, že se pachatel i oběť znali dlouhá léta. Vyrůstali prakticky na dohled od sebe. taneční zábava zdaleka nebyla jedinou. kterou společně, přesně řečeno s další omladinou, navštívili." sou- dí major Jiří Růžička z Krajského úřadu vyšetřování v Českých Budějovicích. „Mnohem častější při sexuální vraždě totiž bývá, že pachatel napadne neznámou nebo téměř neznámou ženu."
Když se Petra nevrátila domů, začali jí rodiče v neděli dopoledne hledat. Ptali se i Jiřího, který spokojené vyspával: „Petra si cestou odskočila na záchod. Když mě nedošla, myslel jsem si, že počkala na ostatní z party." Jiří H. se dokonce zúčastnil pátrání po nezvěstné. záměrně ovšem uváděl zkreslující údaje - až příliš zkreslující - aby odvrátil nález dívčina těla. Marně. Ještě tentýž den se k činu doznal:
„Nevím, proč jsem to udělal. Asi z blbosti a ze strachu. Proto jsem nejdřív nic neříkal ani policii. Věděl jsem, že se na to musí přijít, ale myslel jsem si. že to nebude na mě." 
Znalci objevili u Jiřího H. vedle sadismu i rysy nekrofilie. Dívčina obrana v něm vyvolala vzrušení. Stejně tak mu nevadila její bezvládnost, vyvolaná rdoušením. Dívku vysvlékl a vykonal na ní pohlavní styk s vědomím, že souloží s mrtvou. To, co zažil, vlastně příjemně odpovídalo jeho představám o sexuálním styku. Po svém zadržení i před soudem vypovídal zmateně. Bylo evidentní, že netrpí pocitem viny, ale spíš strachem z výšky trestu.
Ten bohužel nebyl vysoký. Jak krajský, tak Vrchní soud se shodly na 4.5 roku odnětí svobody a následném ochranném léčení. „Je to směšný trest." řekl mi v dubnu 1996. v době mezi soudními verdikty, zdrcený otec oběti. Nikdy si prý nepřestane vyčítat, že právě on odvezl Petru a jejího vraha na osudnou zábavu. „Já svou dceru už nikdy neuvidím. On se za pár let vrátí a může to udělat znova." Pak se pan Z. omluvil a vrátil zpět do domu. Společně s fotoreportérkou Vlastou Luťanskou jsme už byli svědky mnoha lidských trápení. Shodli jsme se však. že někoho tak psychicky zničeného, s tváří doslova ztuhlou nevykořenitelným smutkem, jsme ještě neviděli.

66. TO JE ŘEŠENÍ! (1995)

„V neděli 18. června 1995 jsem se dívala kolem čtvrté odpoledne z okna a viděla jsem. jak naší ulicí V Ráji jde malý Roman T. společně s nějakým chlapíkem. Udivilo mě,  že jdou spolu, protože ten člověk nebyl cikán." Slova svědkyně S. byla nadlouho poslední stopou po sedmiletém chlapci z Pardubic. Zmíněného dne si hrál s dětmi na ulici. „Kolem sedmnácté hodiny jsme je svolali domů, máme s manželkou osm dětí. ale Roman chyběl. Hledali jsme ho. ale marné." vypověděl do protokolu o pohřešování svého syna Jiří T.
V nočních hodinách vyslovil někdo podezření, zda Roman nebyl ve společnosti Milana Kroutila. O tomto člověku se vědělo, že v květnu 1989 zavedl do sklepa domu čp. 536 v ulici V Ráji malého cikánského chlapce a pod pohrůžkou bodnutí nožem ho donutil, aby se vysvlékl a prováděl mu felaci pohlavního údu.
„Do sklepa by ale Románek nešel, ten se tam bojí jenom nakouknout, nešel by tam ani se mnou," tvrdil otec nezvěstného. Tato verze platila jen do chvíle, než se do sklepa domu č. 536 vydala Romanova matka, doprovázená policistou. V uličce sklepa, těsně u zdi, leželo chlapcovo tělíčko s pokousanou tváří. Ohledávající soudní lékař stanovil jako příčinu smrti zadušení, vzniklé zakrytím dýchacích otvorů, kombinované se rdoušením.
V ranních hodinách se kriminalistům podařilo Milana Kroutila (nar. 195 zadržet. Muž, označovaný během minulé psychiatrické léčby za psychopatickou osobnost s bisexuálními agresivními sklony, doznal, že dítě do sklepa vlákal, začal ohmatávat po celém těle. Aby nekřičel, držel mu na puse ruku.
Chlapcovo umírání –„Byl najednou takový vláčný..." - mu nebránilo, aby jeho onanie nedospěla k ejakulaci. Během rekonstrukce, kdy ho musela policie doslova chránit před pomstychtivými a své výhrůžky pokřikujícími cikány, si Kroutil zažil malé peklo. O moc lepší to pro něj nebylo ani ve vazbě, psychicky mu rovněž nepřidaly články v novinách, věnující se jeho kauze.
Dvakrát se neúspěšně pokoušel v cele oběsit na utrženém kusu prostěradla. Když mu to vězeňský psycholog rozmlouval se slovy, že sebevražda není řešení, odpověděl: „Sebevražda v každém případě řešení je! Věřím, že do třetice všeho dobrého a zlého se mi to konečně podaří." Nemýlil se. 26. srpna 1995 v půl třetí odpoledne, využil nestřežené chvilky, přehodil si škrtidlo z prostěradla na trubku ústředního topení, pak kolem krku - a ukončil svůj život.

Zdroj: Viktorín Šulc