Vrazi.cz Fenomén masových vrahů

46 .CHCI POPRAVIT! (1990)
Na jaře 1990 vzrušila širokou veřejnost smrt sedmiměsíční Barborky. zavražděné deviantem Jaroslavem Oplíštilem (nar. 1954). Otřesný byl nejen nízký věk oběti, ale především fakt, že k únosu a k vraždě dítěte došlo v objektu pražské nemocnice Bulovka. Přestože Oplíštil měl už v souvislosti se svým pedofilním zaměřením opletačky se zákonem, byl zaměstnán jako sanitář na dětské interně!

Zprvu tu patřil mezi spolehlivé pracanty, s příkladným přístupem k dětem... „Já se z pití nikdy nevybabrám," doznal Oplíštil později. Skutečně, v hostinci U sklípku popíjel 30. dubna 1990 vodku a pivo víc než vydatně. „Když jsem nalítej, tak mám slabost na něžnost. Přitahujou mě děti. Dětský tělo je takový čisťounký, vemte si ženskou, jak je to chlupatý a smradlavý."
Pro opilého Oplíštila nebylo problémem vrátit se z hospody do nemocnice. Na pracovišti se vyznal dobře a tak dokázal nepozorovaně vniknout do pokojíku s dětmi a jedno ze spících mimin si vypůjčit. Netušil pohlaví dítěte: „To jsem poznal až cestou na ubytovnu, když jsem pod lampou uviděl, že má růžový dupačky."
V ubytovně měl místnost sám pro sebe. Lehl si do postele a prstem manipuloval v genitálu holčičky tak nešetrně a surově, až těžce poraněné dítě začalo křičet: „Měl jsem strach, že probudí ostatní lidi, tak jsem jí přitiskl ruku na ústa a zalehl ji. Pak jsem asi usnul." Tuto verzi popírá ovšem pitevní nález, hovořící o pokusu zasunout pyj do pochvy dítěte a dále o příčině smrti, kterou byly faktory udušení z vdechnutých zvratků, udušení ze zardoušení a úrazový šok z poranění genitálu.
V ranních hodinách vzbudilo Oplýštila bouchání na dveře. Jednalo se o policisty, kteří už po nezvěstné Barborce pátrali. Oplíštil odhodil zadušené dítě jako kus hadru pod postel - a šel otevřít. 
Není nepříhodné opět citovat z deníku policejního lékaře ppik. Karla Vomáčky. který zajištěného muže prohlížel před přijetím do cely zadržení a zabezpečení a který popisuje příznačnou atmosféru: „Nikdo neřekne Oplíštilovi ani jednu nadávku, ani jedno zlé slovo. Přesné řečeno, hovoříme na něj jen to nejnutnější. Všichni máme v obličeji jasně vepsaný výraz zhnusenosti nad touto zrůdou. Oplíštil naše opovržení a ledovou nenávist zřejmé cítí. Těká očima a klepe se strachy, snad si myslí, že ho každou chvíli někdo začne mlátit. Nebo ze svých předchozích sedmi trestů dobře ví, jak vězni zacházejí s podobnými prcačkáři."
Oplíštil později ke své osobě vypověděl, že je rozvedený. Jeho exchoť měla z bývalého manželství 9 letého chlapce a 10 letou dceru. Oplíštil se netajil tím, že když žena odcházela na ranní směnu, často si k dětem lehl do postele a tulil se k nim. V životě prý neměl dokonaný pohlavní styk, většinou se ukájel masturbací. Zajímavý byl také fakt. že Oplíštil si svůj pokoj na ubytovně vyzdobil z časopisu vytrhanými snímky půvab- ných dívek a modelek. Byl to ovšem jen zastírací manévr - v šupleti kuchyňského stolu měl desky s rovněž vytrhanými fotografiemi, ale dětí!
Přestože se jednalo o stránky z módních magazínů, nabízejících oblečení pro školáky či malé sportovce, dokázal se při pohledu na ně Oplíštil vzrušovat a ukájet.
Je příznačné, že současně s objasňováním vraždy Barborky F. odhlasoval tehdejší federální parlament zrušení trestu smrti!
Nutno ovšem dodat, že Oplíštil pro sebe v průběhu přípravného řízení i u soudu absolutní trest reklamoval - takový měl strach ze spoluvězňů. Později doslova sepjatýma rukama prosil kriminalisty. ať se za něj přimluví, ať mu vymůžou nějakou samotku, že nechce a nemůže být zavřený s ostatními!
Z rozhodnutí soudu stráví v kriminále rovných pětadvacet let. 
P.S. Svého času jsem dostal od Oplíštila dopis z mírovské káznice. Závěr listu, kam napsal Bůh žehnej lidem dobré vide!, mě silně znechutil. Že by pánbu opravdu stál o takovouhle verbež?

47. MUŽ S KAMENEM (1988-1990)

„Pokud se ptáte, který případ mé při slovech sexuální zločin napadne jako první, je to vražda mladé ženy v ostravské Čtvrti Muglinov  z října 1988" řekl mi kriminalista major Vilém Vaculík.
Proč? Protože k ní došlo v nezvyklou ranní hodinu, kolem šesté. Když se něco lakového stane ve tri ráno. prosím, ale v šest ráno už opilci z nočních vináren a devianti přece většinou spí."
6.října 1988 byla cestou do práce usmrcena 25 letá Dagmar K. Neznámý násilník jí zezadu udeřil dlažební kostkou do hlavy, odtáhl křovinatým terénem k jakémusi dětskému bunkru, vysvlékl a usmrtil několika ranami kostkou do hlavy. Tělo kantýnské bylo nalezeno teprve druhý den v poledne.
Zašel jsem se na místo činu podívat v doprovodu ppik. JuDr. Jiřího Pščolky. Pěšina stromořadím k zadní brance panelárny v OKD se zdála být naprosto přehledná, navíc v blízkosti stály frekventované zastávky autobusů.
Je téměř nemožné spáchat vraždu v takovém terénu a k tomu ještě v době nástupu lidí na ranní směnu. A přece se to pachateli povedlo'"
Milan Sliepka se v okruhu podezřelých objevil. Severomoravským kriminalistům vyskočil dokonce ve třech kritériích možného pachatele: „Patřil k lidem, kteří už měli sexuální delikt za sebou, bydlel poblíž místa činu a pomáhal dětem při stavbě zmiňovaného bunkru," konstatuje pplk. Pščolka.
Jenomže podezřelý muž měl dokonalé alibi - svědci ho viděli stát na blízké zastávce autobusu a byli přesvědčeni, že Sliepka s nimi v pasažéry přecpaném vozidle dojel až na důl Šverma. Zde skutečné Sliepka brzy ráno navštívil personální oddělení.
Navíc detektivové zjistili, že těsně za obětí šel jistý deviant, exhibicionista a epileptik v jedné osobě, který nešťastnou ženu de facto nemohl ztratit z dohledu. Emil T. vraždu Dagmar K. ochotně doznával. Při rekonstrukci ovšem několikrát chyboval, např. táhl tělo opačným směrem, než byla skutečná trasa, takže ho kriminalisté po  čase jako možného pachatele vyloučili. 
„Tehdy nám ještě mladistvý Sliepka vyklouzl, podařil se mu takřka dokonalý zločin. Jak to bylo skutečně?
Na zastávce autobusu opravdu stál. Náhle ho přes ulici upoutala žena a on se za ní vydal. Stalo se tak během příjezdu autobusu, svědkové nastoupili a v návalu pasažérů ztratili o Sliepkově přítomnosti přehled." krčí rezignovaně rameny ppik. Pščolka.
Sliepkovo neblahé štěstí pokračovalo. Při pohledu na nahé a zkrvavené tělo se sice vzrušil, nicméně místo činu opustil. Zločin tak spáchal ve velmi krátkém čase. nezašpinil se ani si nezakrvácel oděv - a mohl prakticky příští linkou odjet ucházet se o zaměstnání.
Od ostravského soudního lékaře MUDr. Igora Dvořáčka vím, že se kriminalisté zaměřili mj. na předpoklad, že pachatel mohl být při chvatném transportu těla křovím poraněn: „Kontrolovali jsme chlapy z panelárny. když šli do sprch, kdo z nich má jaké škrábnuti. Souhlasili  s tím. kantýnskou měli v oblibě.
Až později mi Sliepka řekl, že kdysi dělal na docela slušné úrovni orientační běh a naučil se pohybovat zarostlým terénem tak, aby se o trny nebo větve nepoškrábal."
O dva roky později. 15. července 1990, zavraždil Milan Sliepka další ženu. Stalo se tak v Boru u Tachova, kde vykonával základní vojenskou službu. Na taneční zábavě v Tachově si předchozího večera všiml 22 leté Růženy V., k ránu se pak vraceli stejným vlakem do Boru. Na lávce přes rokli Výrovského potoka pak Sliepka dívku udeřil kamenem do týlu a odtáhl do husté zarostlé rokle. Zde ji znásilnil a ze strachu před prozrazením začal dívku rdousit a škrtit řemínkem její kabelky. Když ještě jevila známky života, mlátil ji do hlavy cihlou.
Byl jsem se i na tomto místě činu, v sousedství místního zámku, podívat. Přestože lávka přes potok je situována souběžné s ústřední městskou vozovkou, na dohled od obydlené zástavby, břeh rokle s hustým porostem představuje z hlediska útočícího devianta ideální místo.
Po vraždě se Sliepka vrátil oklikou do kasáren, vypral si svršky a šel spát. Celou neděli se choval normálně, v pondělí 16. července odjel na dovolenou do Ostravy. „Modus operandi byl natolik shodný, že jakmile se mezi podezřelými z tachovského případu objevilo Sliepkovo jméno, šli jsme najisto," shrnul své vzpomínky pplk. Pščolka.
Znalci v Sliepkově chování objevili deviantní kód s tendencí vyhlédnutou a stíhanou ženu napadnout tak, aby došlo k jejímu znehybnění - útočný sadismus.
Vyšetření na falopletysmografu prokázalo vysokou sexuální vzrušivost na ženský objekt a výrazné sexuálně agresivní prvky. Vyšším vojenským soudem v Příbrami byl Milan Sliepka odsouzen k 14,5 roku odnětí svobody s následnou ochrannou léčbou. 
P. S. Sexuální vraždy spáchané přímo na pracovišti nejsou ničím mimořádným. Pro nedostatek místa se o nich zmíním jen stručně: 
1.dubna 1972 kolem půl druhé v noci byla v šachtě elevátoru v uzamčené a liduprázdné hale n. p. Prefa v Dolní Březince (okr. Havlíčkův Brod) nalezena obnažená mrtvola 53 leté Marie R. zdejší pracovnice na lisu. Příčinou smrti bylo uškrcení obtočením vyhrnutého svetru kolem krku za pomoci kulaté armovací tyče. Podle píchaček měla zavražděná R. opustit pracoviště už ve 21.10 hod.
Skutečnost, jakým způsobem za sebou pachatel zametl stopy, vedl východočeské kriminalisty k správné verzi, že vrahem musí být člověk, který se ve zdejších poměrech velmi dobře vyzná. Kritického večera pracovalo v Prefě naštěstí jen málo lidí, postupným vylučováním se podezření ustálilo na osobě 19 letého Pavla P., který se k sadisticky motivované vraždě zakrátko doznal.
Zůstal večer s obětí na pracovišti jako jediný - měli za úkol očistit formu lisu, aby v nich zbytky betonové směsi přes neděli nezatvrdly. Ženu nejprve rdoušením přivedl do bezvědomí. Potom ji vysvlékl a zaklesl ji levou nohu za vodovodní trubku. Marné se vsak pokoušel o soulož. Nějakou dobu manipuloval s jejími genitáliemi a nakonec ji uškrtil. Pavel P. měl už za sebou několik surových pokusů znásilnění. Znalci jej označili jako schizoidního psychopata s tendencí k deviaci sadistického charakteru.
Pavel P. byl odsouzen k 15 letům odnětí svobody a ochranné léčbě.
Další případ mi popsal plukovník Karel Malý: „V polovině osmdesátých let došlo v Poldi Kladno během noční směny k vraždě vietnamské pracovnice. Ještě v průběhu vyšetřování jsme zadrželi 19letého mládence. Přiznal, že ženě zasadil dvanáct bodných ran v loupežném úmyslu. Líbily se mu prý její moderní hodinky, sliboval jí, že je od ní koupí, neměl ale peníze.
Mně se tohle vysvětlení moc nezdálo, ne že bych z praxe nevěděl. že vraždy jsou páchány kvůli neuvěřitelně malým sumám. Ale počet ran a jejich zasazení nasvědčovaly jakési zběsilosti. Mladík měl v zaměstnání docela dobrou pověst, prý působil tiše a zakřiknuté. Když jsme ale zapátrali v jeho minulosti, zjistili jsme, že dříve cestou do práce a z práce měl řadu nepříjemností, neboť se v prostředcích hromadné dopravy mačkal na ženské. Doneslo se to až k jeho matce, ta také dělala v SONP, tak se synem každý den raději cestovala.
V místě bydliště zas mladíka podezřívali, že dává mladým ženám za dveře obscénní malůvky nebo nechutné průpovídky. Vždycky prý zazvonil a utekl.
Mladík popíral v celém průběhu přípravného řízení sexuální motiv, ale znalecké vyšetření, především falopletysmograf, v něm odhalilo sadistu."
Do třetice všeho zlého: 21. října 1992, v pozdních odpoledních hodinách, přilákalo světlo v inventárním skladu Lounských strojíren sexuálně vybuzeného muže. Zdejší zaměstnanec, 37 letý Otakar H.. marně přemlouval 45 letou skladnici Naděždu K. k pohlavnímu styku a pak ze strachu, že K. poví o jeho prohřešku manželce, umlátil ženu ranami do hlavy pneumatickou bruskou. Také v jeho případě hovořil znalecký posudek jasné - sexuální agresivitu se sklonem k sadismu dokázal sice zdárně kompenzovat manželstvím, ale když se smísilo pohlavní vzrušení s afektem vzteku a strachu, spáchal svůj čin s mimořádnou razancí.
Není bez zajímavosti, že Otakar H. s vědomím, že je mu policie na stopě, volal na tísňovou linku operačnímu důstojníkovi a snažil jako anonym detektivy zmást:  „Jdete na to špatně..." Tvrdil, že Naděždu K. má na svědomí jakási tajná teroristická organizace, která se jí musela zbavit jako nepohodiného svědka.

48. FALEŠNÁ JÍZDENKA (1990)

Jak už jsem naznačil, vlna zločinnosti v prvním roce po pádu komunismu znamenala extrémní vytíženost policie ve všech regionech. Na obzvlášť složité případy měli kliku detektivové ze středních Čech. Po trojnásobné vraždě v Klučové pomáhali chytat nékolinásobného mordýře s operačním rádiem po celé tehdejší federaci.
Musíme ovšem začít malým historickým ohlédnutím: 22. srpna 1978 vysvlékl a uškrtil Jozef Slovák (nar. 1951) v lese na Železné Studničce u Bratislavy 21 letou Jugoslávku Blažicu P. Na mrtvolu přikrytou listím a větvemi se přišlo až po čase. Dostal patnáct let, ale z Leopoldova odešel předčasné, dík amnestii prezidenta v březnu 1990. Hvězdné Slovákovy hodiny přišly ve chvíli, kdy se do Leopoldova vrátil - ovšem v delegaci OF a VPN. která chtěla místním vězňům rozmluvit vzpouru. Svých nových známostí skutečné využil, v jeho držení se objevil nepadělaný průkaz majora FBIS na jméno np. Richard Forman se Slovákovou fotkou, znal řadu supertajných linek, přesvědčivě dokládal, že se zná i s ministrem Langošem. Kouzlo věrohodného vystupování ovládal Slovák dokonale, vždyť také nebyl žádný primitiv, jak svědčí jeho šestnáct autorských vynálezů.
„Jela jsem na Slovensko, tak se na mě moc nezlobte, protože to bylo naposled," napsala v sobotu 21. července 1990 sedmnáctiletá Vlaďka M. z Chebu. Tajně opustila domov, odcestovala do Trnavy za přítelem - a jakoby se po ní slehla zem. Její tělo objevili až v srpnu 1991, zakopané pod kořeny stromu v lese u Bratislavy-Koliby, kam policii přivedl sám vrah.
2. srpna 1990 byla v lesním porostu zámecké obory Konopiště nalezena pod zeminou a naházenými větvemi mrtvola neznámé ženy v pokročilém stadiu rozkladu. Příčinu smrti nebylo možno určit, těžko se však mohlo jednat o něco jiného než o vraždu. Na místě činu zajistili kriminalisté mj. vlakovou jízdenku z Českých Budějovic, označenou datem 18. 7. 1990, a utrženou část fotografie s tvářemi dvou mladých lidí. Odborná restaurace snímku a jeho počítačové dokreslení umožnilo odvysílat pátrací relaci v televizi, po které následoval malý triumf - v mrtvé ženě byla ztotožněna 15 letá Monika O. z Moldavy nad Bodvou v košickém okrese.
„Velkou pozornost jsme věnovali také vlakové jízdence v hodnotě šestnácti korun." řekl mi major JUDr. Josef Neděla z Úřadu vyšetřováni Středočeského kraje. „Otvor po kleštích podrobili znalci mechanoskopickému zkoumání, následovaly kontrolní odštipy kleští u průvodčích vlaků, směřujících z Českých Budějovic do Benešova. Ale výsledek se ne a ne dostavit!
Po dopadení pachatele - byl jím stejně jako v případě Vlaďky M. 40 letý Jozef Slovák - jsme se dozvěděli, že šlo o nastrčenou falešnou stopu. K vraždě došlo už 4. července 1990, Slovák se později chladnokrevné vrátil na místo činu a lístek vložil oběti do kapsy." 
Také další dvě vraždy na Slovensku – I8Ietá Diana L. byla 26. 6. 1991 usmrcena několika údery karate do krku, tělo uškrcené 19 leté Anny K. (+ 7. 7. 1991) našli houbaři v prostoru Železné studánky u Bratislavy 10.8. 1991 - nesly obdobný rukopis. Jozef Slovák, zadržený bratislavskými kriminalisty 18. 7. 1991. muž drobné a slabé postavy, trpící komplexem průměrnosti, se ovšem doznával k desítkám dalších mrtvol: „Chcete jména, nebo těla?" chvástal se.
Dovedl policisty k tělu Diany K. a Vlaďky M., na dalších označených místech však hledala policie marně. „Slovák spáchal prokazatelně vraždy čtyř žen. Ve všech případech se jednalo o mladé nebo velmi mladé ženy," konstatoval mjr. Neděla. „Navazoval s nimi kontakt jako policista, ohromoval je důležitostí vlastního postavení. Vodil je na odlehlá místa v lese. Vycházíme-li z pachatelových výpovědí, třem vraždám předcházelo sexuální násilí.
Motiv vraždy Moniky O. byl loupežný, dívka měla údajně vlastnit větší množství valut. Slovák ji usmrtil osmi ranami z plynové pistole s neuroparalytickým střelivem.
Vlaďku M. vylákal 21. 7. 1990 do prostoru televizního vysílače Kamzík a údajně ji usmrtil ranou loktem do krku. S oběma navázal kontakt ve vlaku."
Znalecké zkoumání z oboru psychiatrie, psychologie a sexuologie prokázalo u Jozefa Slováka nadprůměrné intelektové schopnosti, dále polymorfní psychopatii, agresivitu a zvýšený egocentrismus.
V roce 1993 byl odsouzen k doživotnímu vězení. 

49. MODUS OPERANDI (1990)

I nadále bude naším průvodcem major Neděla: „15. září 1990 nalezl turista v Břežanském údolí mrtvou ženu. Její nahé tělo - na nohou měla pouze punčochy a na ruce zlatý prstýnek - leželo ve vodě potoka. Na krku objevil ohledávající lékař strangulační rýhu, ale vražedný nástroj, dle všeho provaz, se nepodařilo nalézt. Z dalších zraněni se dalo usuzovat, že pachatel svou oběť před smrtí týral. Téhož dne byl ve Vltavě u Jiráskova mostu v Praze nalezen občanský průkaz zavražděné ženy.
Jmenovala se Blanka B.. bylo jí 29 let a naposledy hovořila se svými známými kolem 23. hodiny dne 14. září v pražské ulici V Jámě. nedaleko Václavského náměstí.''
Navzdory pátrací relaci i pečlivému ohledání místa nálezu těla nebyl pachatel zjištěn, natož dopaden. Plynul čas.
Mezitím rakouská policie sledovala bedlivým okem život a cesty Jacka Unterwegera (nar. 1950). Kdo byl tento muž?
11.12. 1974, v lese poblíž hesenského města Herborn, zmrskal ocelovou metlou tělo 18 Ieté studentky Margaret. Pak dívku uškrtil kusem drátu a její podprsenkou.  Soud se konal v Jackové vlasti, v Rakousku, a Unterweger vyfasoval doživotí.
Jenomže vrah za mřížemi nevídané obrátil. Dokončil si střední školu, psal romány a divadelní hry o svém živote. Jedna z nich se jmenovala Očistec. Pro penology představoval hotové zjevení, natož pro intelektuály, kteří se tak rádi dojmou polepšeným zločincem.
Na doporučení psychiatrů byl v dubnu 1990. po patnácti letech. propuštěn podmínečně z vězení. Vídeňská smetánka se mohla z Unterwegera nadšením pominout. Večírky, besedy ani vernisáže se nemohly obejít bez pozvání škrliče, který prošel očistcem a objevil v sobě literární talent. Blonďatého, urostlého chlapíka shledávaly dámy fascinujícím!
Jiného míněné byly prostitutky, které Unterweger navštěvoval někdy tajně, někdy v souvislosti s chystaným rozhlasovým dokumentem: „Chtěl, abych ho za peníze zmlátila. Pak kňučel, že jsem byla moc surová. Působil na mě slabošsky, ale zároveň z něho šel mrazivý chlad. Byla jsem ráda, když odešel," vypověděla jedna z nich.
Vražedná série sedmi rakouských prostitutek začala v říjnu 1990 v Grazu a skončila ve Vídni v květnu 1991. Nahá těla uškrcených nebo zardoušených žen byla nacházena se značným časovým odstupem, protože vrah je v terénu dobře ukrýval. Podezřívavým policistům neušlo, že v oblasti posledního výskytu obětí pobýval vždy Unterweger.
Literát se pokusil ještě o husarský kousek. O čtyřech vídeňských vraždách natočil rozhlasový fíčr a požádal o interview samotného šéfa vídeňské policie!
Pak už se ale raději vypařil do USA. Na základě pátrání Interpolu byl zadržen FBI v únoru 1992. když mezitím, od června do července 1991, zavraždil tři losangeleské prostitutky!
V česko-rakouské policejní spolupráci byl Unterweger usvědčen i z vraždy Blanky B., jejíž smrt vlastně celou sérii odstartovala. Jack skutečné pobýval inkriminovaného dne v Praze. Se svou společností se rozloučil ve 22.30 hod., časové i pozičně jen nedaleko místa, kde se pohybovala B. V tehdejším pachatelově automobilu, který už mezitím stál nějakou dobu na šrotišti. dokázala rakouská policie najít i s odstupem času vlas. Analýza DNA v Ústavu soudního lékařství v Bernu určila, že vlas skutečné patří pražské oběti. Podobných důkazů zajistila policie několik.
„Unterweger obžalobu v celém rozsahu popíral. Ta vycházela mj. z posudku znalců, analyzujících pachatelův modus operandi," upozorňuje mjr. Neděla. „Hlavní znaky, tedy nález mrtvoly v přírodě, především v lesním porostu, povrchové překrytí těla zeminou, listím nebo větvemi, způsob usmrcení, volba oběti, vysvlečení mrtvoly, její poloha, užití škrlidla. neexistence zohavení nebo čtvrcení těla, to vše působilo na americké i evropské experty, aby vyslovili závěr, že případy nesou rukopis jednoho pachatele.
Že existuje vysoce pravděpodobná domněnka, že Unterweger. který se v prostoru posledního výskytu obětí nacházel a s některými prokazatelné přišel do kontaktu, spáchal všech jedenáct vražd."
Šest z osmi porotců hlasovalo Vinen! Na sklonku června 1994 byl pachatel odsouzen k doživotnímu pobytu ve vězení. Pár dní na to, ve středu 29. června ve 3.40 hod., našla vězeňská stráž Unterwegera oběšeného.

50. PO SEDMI LETECH (1990)

Další případ středočeské kraje.
17. října 1990 zmizela jakoby před očima svých rodičů 15 letá Jitka Z. z obce Štiřín v okrese Praha-východ.
Měl jsem možnost hovořit o osudném dni s jejími rodiči.“Jitka jezdila celé odpoledne na kole. Společnost jí dělal nějaký mladík. Dokonce jsem je zblízka zahlédla, ale jen na chvilku a zezadu," vzpomínala paní Jindřiška Z.
Tato slova jsou jakýmsi pomnožným refrénem zhruba třiceti svědků, kteří dívku s mladíkem v průběhu odpoledne viděli. „Asi ve čtvrt na pět odpoledne stáli za štiřínskou hospodou," konstatoval Josef Z. „Moc se mi to nelíbilo a tak jsem udělal na dceru gesto, ať jde okamžitě domů. Tenkrát jsem ji viděl vlastně naposledy.
Ten kluk se ke mně ani na moment neotočil. Jako kdyby nechtěl, abych mu viděl do obličeje." Jenomže Jitka domů ještě nezamířila. V 16.20 hod. byla dvojice na kolech viděna na silnici mezi Štiřínem a Struhařovem, v 16.30 dokonce ve Struhařové. To byl její poslední výskyt, dál je nikdo - ani jednotlivě - neviděl. Teprve druhý den pomohla zoufalým rodičům pátrat policie.
Nález Jitčina bicyklu pod můstkem nedaleko štiřínského parku podtrhl narůstající obavy. V divoce zarostlém parku byla nakonec objevena pod větvemi a listy i dívčina nahá mrtvola se stopami rdoušení. Při pitvě lékaři zajistili v sekretu poševního vchodu sperma. 
Od začátku vyšetřování patřil mezi podezřelé Vladislav B. (nar. 1970) z nedaleké obce Želivec. Nenápadný, málomluvný. rozpovídal se jedině při tancovačkách, když měl v sobě pár piv. To byl pokaždé veselejší. Dřív hrával za místní žáky fotbal, ale nádorové onemocnění, kdy mu lékaři museli vzít část plíce, znamenalo konec sportování a invalidní důchod.
Inkriminovaného dne, brzy odpoledne, objížděl nedaleko štiřínského zámku jistou ženu na kole:  „Nejdřív mě předjel, pak se vracel, opakovalo se to asi třikrát nebo čtyřikrát. Prohlížel si mě, ale nepronesl přitom ani slovo. Teprve na kraji Stinná, u hospody, toho nechal." řekla mi paní Jaroslava T.
Když jí později ukázali kriminalisté několik fotografií, ztotožnila najedné Vladislava B.
Určité zkušenosti s mladíkem mělo ještě několik žen. Jednu z nich pozoroval u rybníka, když se koupala, před dalšími se obnažoval.
Ale především - Vladislav B. byl už stíhán pro delikt, kterého se dopustil v noci z 19. na 20. srpna 1989 v Želivci, kdy povalil na zem třiadvacetiletou ženu. obnažil ji a nožem jí způsobil mnohačetná povrchová říznutí, aby si na ní vynutil pohlavní styk. Během soulože ovšem v řezání pokračoval.
Rodiče poskytovali synovi na kritickou dobu smrti Jitky Z. alibi: „Vláďa byl do šesti večer doma, až pak odešel do štiřínské hospody." řekl i mně otec podezřelého mladíka. Svědectví rodinných příslušníků se však v řadě bodů lišila, sám Vladislav B. výpovědi účelové měnil. Přitěžovalo mu především svědectví jednoho traktoristy, který celé odpoledne pracoval na poli mezi Stinném a Novou Hospodou. Asi v pět odpoledne viděl ve směru od zámku procházet Vladislava B., kterého dobře znal. Volal na něj, ale mladík vůbec nereagoval.
Metoda určování DNA byla u nás v roce 1990 ještě v plenkách. Chyběly přístroje, finance, ale hlavně zkušenosti. Zkoumání vzorku spermatu Vladislava B, jako možného pachatele nevyloučilo, ale procento jistoty nebylo potřebně vysoké.
V roce 1995 operativní poznatky vůči Vladimíru B. zesílily. Kde však vzít rozhodující důkaz? „Vývoj analýzy DNA za tu dobu obrovsky pokročil. Uvažovali jsme o exhumaci zavražděné dívky. Bylo potřeba jasně a přesně rozeznat, co v jejím těle mohlo patřit jí a co pachateli." vzpomíná vyšetřovatel mjr. Stanislav Plocek.
„Jako dnes to vidím, jak stojím u hrobu Jitky Z. -jenomže v něm byla jen urna s popelem! Ale přálo nám štěstí. Dívčini rodiče měli ještě doma schované její šatstvo. Aby byl vyloučen omyl, poskytli nám i svoje vzorky. Expertiza prokázala, že sperma v těle oběti patří Vladimíru B. s mírou pravděpodobnosti 3 940 000:1!"
V říjnu 1995 byl podezřelý muž obviněn. Jakoukoliv vinu popíral, prakticky nevypovídal. ve svém postoji setrval i před soudem.
Krajskou instancí byl odsouzen k 12 letům odnětí svobody, Vrchní soud - na základě toho, že pachatelovy ovládací schopnosti výrazně snížila patologická sexuální agresivita - upravil v září 1997 trest na 10,5 roku.

Zdroj: Viktorín Šulc