Vrazi.cz Fenomén masových vrahů

67. MUŽ NA ČÍHANÉ (1995)
V roce 1995 pobouřila veřejnost série sadistických vražd dětí. Každý nový zločin utvrzoval občany, že společnost je proti recidivě pedotilních deviantů bezmocná. Vše začalo vraždou desetiletého Tomáše B. z Ostrova nad Ohří, pohřešovaného od 20. března 1995, a nálezem jeho mrtvolky 2. dubna v bytě Františka Kahánka (nar.  24.9.1944). Chlapec byl zavražděn krátce po svém zmizení několika bodnými ranami bajonetu, před smrtí došlo k sexuálnímu zneužití.

Evidovaného pedofila Kahánka zadržela policie v pátek 7. dubna. Už v sobotu, jen po několika hodinách pobytu v hornoslavkovské vazební věznici - kde pracoval i Tomášův otec - našla vězeňská služba Kahánka mrtvého. Zemřel na následky těžkých zranění. Zda mu je způsobili dozorci nebo spoluvězni, bylo dlouho předmětem vyšetřování i projednávání před soudy několika instancí.
V červnu následovala pardubická vražda pachatele Milana Kroutila. Korunu všemu pak nasadil o měsíc později další zločin, jehož obětí se stala osmiletá Veronika B. ze Zenklavy v novojičínském okrese.
V poledních hodinách 24. července 1995 odjela na jízdním kole na nedaleké pracoviště svého otce. Od té chvíle byla nezvěstná. Ve stejný den, krátce po půl páté, vyústila pátrací akce v nález jejího zmučeného tělíčka. „Byl jsem ten den na rekonstrukci vraždy, probíhající v jednom venkovském stavení." vzpomíná JUDr. Česlav Kubiczek z Krajského státního zastupitelství v Ostravě.
„Panovalo obrovské horko, rekonstrukce vzhledem ke své náročnosti probíhala pomalu. Už jsem se viděl, jak si dám cestou domů nějaké to pivo. V tom ale přišla zpráva od operačního, abychom se spolu se soudním lékařem přesunuli ke Štramberku, kde se stala další vražda. Začal jsem tvrdě odmítat, ale operační mě přerušil zoufale výmluvným: Je to osmiletá holka!
Hned, jak to bylo možné, jsme se přesunuli na místo činu. Už jsem toho viděl opravdu hodně, ale na oči té dívenky nikdy nezapomenu! Doslova se z nich dala vyčíst slova utrpení: Proč já, tak mladá, musím zemřit !"
Doslova intenzívní a mravenčí prací kriminalistů se podařilo zjistit svědky, kteří v lese poblíž místa vraždy viděli inkriminovaného dne, ale i předtím, muže, který tu postával v porostu. Jako by tu někoho číhal.
Jeho popis odpovídal sedmkrát soudně trestanému Stanislavu Večeřovi (nar. 1953) z nedaleké Kopřivnice. Z posledního výkonu trestu se vrátil v roce 1988, když si odpykal šest a půl roku za trestný čin pohlavního zneužívání osmileté holčičky. Následujícího dne byl Večeřa zadržen ve svém bytě, kde se schovával a odmítal policii otevřít. V průběhu večera se k vraždě Veroniky B. doznal.
„V životě jsem neměl pohlavní styk. Několikrát jsem se o něj pokoušel, ale pokaždé mi odeznělo ztopoření. Časem ve mně uzrálo přesvědčení, že k pohlavnímu styku musím nějakou ženu nebo dívku přinutit násilím." Od června 1995 se začal potulovat v lese kolem vodní nádrže Libotín a připravoval se na svůj čin. Z domova si s sebou nosil láhev s meruňkovicí: „Pil jsem a bylo mi tak nějak divně, zle. Měl jsem na sebe vztek, že jsem takový divný  a neumím si normálně najít holku." Kritického dne, vyzbrojen paličkou na maso, nožem a plátěným páskem, číhal z úkrytu už od rána. Dočkal se kolem poledne. Srazil dítě z kola, bicykl odhodil do porostu a táhl je hlouběji do lesa. Po nějaké chvíli se zastavili a Večeřa začal Veroniku líbat a ohmatávat. Když se holčička bránila, opakovaně ji mlátil paličkou do hlavy tak silné, až se od dřeva oddělila kovová část. V útoku pokračoval škrcením za pomoci plátěného pásku, ale statečné dítě se pořád bránilo a dokonce se mu podařilo na chvíli utéci. Nakonec však Večeřa svou oběť dostihl a ubodal ji. „Když jsem od ní odcházel, slyšel jsem takový zvuk, jako když se něco stane s čerpadlem. Mám totiž dojem, že jsem tu poslední ránu dal do srdce." V tomto ohledu se Večeřa nemýlil.
Koncem ledna 1996 proběhl soud. Dejme opět slovo JUDr. Kubiczekovi: „Za okny bylo lednové pošmourné, nebo spíš příšeří, v soudní síni, kam se dostavilo hodně lidí ze Zenklavy, zas nevýslovně stísněná atmosféra ! Bylo hodně pláče, hodně smutku, což nemohlo nezapůsobit na soudce v senátu, na mě i na obhájce. Rozhodl jsem se proto, že ve své řeči nepůjdu na city, abych třeba nezakolísal hlasem.
Jediný, kdo nejevil sebemenší známky pohnutí, byl obžalovaný. Ochotně, velmi ochotné, s gestikulací sobě vlastní, vypovídal a odpovídal. „Jak na mě Večeřa působil? Takový hubený, slizký, s tenkými prstíky. Odhadl jsem ho na velkého zbabělce, který je schopen spáchat surovou vraždu, ale sobě nikdy neublíží. Jeho žádost o trest smrti jsem bral jenom jako řečičky."
Večeřa byl 25. ledna 1996 odsouzen k nejvyššímu možnému trestu, tedy doživotí. Obžalovaný se proti trestu neodvolal. Ve svém posledním slovu se omluvil rodičům oběti a vyslovil lítost, 15. února 1996 se v mírovské věznici oběsil.
„Zcela specifickým rysem případu je, že Večeřa podle znalců netrpí a nikdy netrpěl pravou sexuální deviací ve smyslu pedofilie." poznamenává vyšetřovatel případu pplk. JUDr. Luboš Valerián. „Otázka potom přirozeně zní, co s takovými lidmi, aby byla před jejich recidivou společnost chráněna? Do nemocničního zařízení nepatří, protože žádnou duševní chorobou netrpí. Ve vězení je lze držet jen po dobu výkonu trestu. Nic dalšího neexistuje. Pomohly by zřejmě detenční ústavy, ale o takových zařízeních se stále jen mluví."

68. MRTVÉ OČI (1995)

Chranišov je nevelká západočeská obec vzdálená jen kilometr od hornického Chodova, se zničující všudypřítomností výsypek, kolejí a marastu povrchových uhelných dolů. Začátkem listopadu 1995 si místní lidé všimli, že 82 letá Marie Nekysová už nějaký čas nevyšla ze svého domku. Uvnitř se stále svítilo, ale nikdo na klepání neodpovídal.
Chranišovští uvědomili rodinu staré paní. Jejich příjezd znepokojivé otázky tragicky rozetnul: v dolním obývacím pokoji se skutečně svítilo. Tma byla v kuchyni, zato tu leželo v počínající hnilobě tělo staré paní. Poloha těla a stav oděvu napovídaly, že v domě se odehrála vražda.  Zpráva o zločinu se rozlétla celou republikou. Televizní šoty výrazné novinové titulky: ZAVRAŽDĚNÁ STAŘENKA BYLA l ZNÁSILNĚNA!
Psalo se a hovořilo o sexuálním motivu s prvky brutality a perverznosti.
Jaká byla realita? Příčinou smrti bylo udušení ze zardoušení. Jiná zranění nasvědčovala úderům pěstí do obličeje oběti, zmasakrovaný hrudník zas kopancům. Vše vitálního charakteru - poslední minuty života Marie Nekysové byly tedy hodně trýznivé. Dobu smrti odhadli soudní lékaři vzhledem k vnitřní teplotě domu na rozmezí mezi 27. a 29. říjnem. A co onen sexuální motiv? „Oběť měla vysoko vyhrnuté šaty s obnaženou dolní polovinou těla. Pitva prokázala poranění v krajině zevního genitálu, rovněž se známkami vitální reakce." řekl mi při našem úvodním setkání vyšetřovatel tehdejší expozitury Krajského úřadu vyšetřování v Sokolově mjr. Miroslav Novotný. „O znásilnění můžeme jen spekulovat. Sperma nebylo zajištěno, znalci hovoří pouze o manipulaci relativně pevným předmětem v dané oblasti těla oběti."
Relativně tvrdý předmět. Slova jako z košilaté anekdoty, soudní znalci však musí odpovídat i na relativně choulostivé otázky: Penis? Prst ? Klacík ? Všechno prý je možné.
Nesporným pachatelovým motivem byla též zištnost. Kromě peněz odnesl z místa činu pár cenností, mj. zlatý řetízek s křížkem, modlitební růžence nebo reklamní hodinky Quartz.
Jak se ale pachatel do domu vůbec dostal, když zámky i dveře zůstaly nepoškozené?
Opatrnost Marie Nekysové měla totiž mimořádný rozměr - složitou lustraci musela podstupovat i známá pošťačka ! 
Pozornosti chranišovských neunikl neznámý muž, který se obcí pohyboval v průběhu pátku 27. října 1995. Jednalo se o nápadného člověka, vybaveného atributy slepce - tmavými brýlemi a bílou holí. Kolem jedenácté dopoledne ho viděli v Chodově na nádraží. Potom mu u restaurace Daliborka zastavil soucitný řidič. „Slepec mě požádal, abych ho zavezl do Chranišova a zastavil mu u prvního domku vlevo. Dovedl jsem ho ke dveřím a zazvonili jsme. Za nějakou dobu se z okna vyklonila starší paní a řekla: Ježíšmarjá, co tu chce ten chlap s bílou holí? Muž se jí zeptal: Je tady Mirek? Už na odchodu jsem ještě zaslechl, jak slepec ženě říká, že je s Mirkem domluvený, že Mirek má dnes přijet," vypověděl svědek.
Slepce u domu Marie Nekysové viděli lidé ještě kolem šesté večerní, na chodovském nádraží se objevil asi v půl desáté a odjel vlakem ve 23.17 hod..
Tahle zjištění přiléhavé korespondovala s vyprávěním Miroslava Nekyse, syna zavražděné ženy. Mluvil jsem s ním v únoru 1996, přímo na místě činu kam se přistěhoval. Potvrdil mi, že ve čtvrtek 26. října 1995 se na plzeňském vlakovém nádraží setkal s nevidomým invalidou statné postavy: „pomohl jsem mu do vlaku a cestovali jsme spolu do Písku. Na nádraží jsem mu koupil kafe, pivo a cigarety." V kupé vagónu utíká řeč často rychleji než míhající se krajina vlaku. Během přátelského povídání se slepec dozvěděl také o Nekysově mamince, bydlící v Chranišově. 
V policejním hledáčku se v průběhu listopadu 1995 objevil jistý Josef Potoček (nar. 1947) z Prachatic. Jednalo se o dvanáctkrát soudně trestaného muže, který si v kriminálech odseděl celkem dvacet let. Osmkrát trestaný byl po ztrátě zraku, ke které došlo ve výkonu trestu. Josef Potoček měl za sebou 148 sebepoškozovacích pokusů. Nejčastéji šlo o klasické polykání předmětů. Také si pořezal achillovky a nějakou dobu se pohyboval jen po kolenou. Bezpochyby nejzávažnějším zraněním bylo oslepnutí, k němuž došlo začátkem osmdesátých let. Vězeň si tak dlouho vtíral do očí grafit, až si rozleptal rohovky. Pro jiného zdrcující slepota se stala Potočkovým pracovním nástrojem. Umožnila mu zlevněné cestování, s nárokem na bezplatnou jízdenku pro průvodce.
Pokud Potoček neužíval kapky snižující tlak krve na sítnici, ztrácel vědomí. Co se asi tak mohlo stát když v pátek navečer přiklopýtal do nemocnice slepec se zhoršeným zdravotním stavem, který tvrdil, že před chvílí omdlel? Bezpochyby zůstal hospitalizovaný až do pondělní primářské vizity, někdy i déle. Není mnoho nemocnic, kde by takto za státní peníze pan Potoček přes víkend nepostonával.
Slepcova trestná činnost spočívala převážné v podvodech. Prodával byty, které mu nikdy nepatřily a lákal ze zájemců zálohy. Zrakově postiženým osobám zas tvrdil, že pojede do USA kde mu operace vrátí zrak. Mohl by to zařídit i dalším potřebným, chce to ale finanční zálohu.
Pan Potoček se představoval osobné i do telefonu jako inženýr, lékař, architekt nebo právník. Vystupoval též jako člen Nadace Olgy Havlové. Při jeho výmluvnosti, přesvědčivosti, slušném a inteligentním vystupování se mu tak podařilo oklamat řadu lidí. 
11. července 1996 podala JUDr. Jiřina Kokožková z Krajského státního zastupitelství v Plzni obžalobu na Josefa Potočka. Přelíčení krajského soudu začalo 16. října téhož roku. Obžalovaný vinu na vraždě Marie Nekysové popřel: „Jak se mám zodpovídat z vraždy, kterou jsem neudělal ! Z takového svinstva, co mi hodili na hlavu." řekl s pláčem krátce po zahájení. Nepopíral, že v Chranišově byl, ale jen dopoledne a do domu paní Nekysové vůbec nevstoupil.
Řada závažných důkazů vsak svědčila proti němu. Den po vraždě nabízel Potoček v písecké nádražní restauraci peněženku a hodinky. Svědek S. popsal portmonku, typově i barevně odpovídající té, která zmizela z místa činu: „Uvnitř jsem zahlédl fotografii starší ženy, Potoček ale náhle dotykem zjistil totéž. Ucuknul, peněženku si vzal k sobě. Když mi ji znovu nabídl, fotografie už uvnitř nebyla."
Také hodinky odpovídaly typu odcizenému v domě oběti. Tentýž svědek viděl mezi 28. a 30. říjnem 1995 zlatý řetízek a zlatý křížek s tmavým kroužkem. Křížek odpovídal svou podobou tomu. s nímž byla před osmdesáti lety vyfotografována Marie Nekysová jako batole. Odcizené šperky zpeněžil Potoček 30. října v prodejně jednoho zlatnictví v Praze. Při prohlídce osobního automobilu, kterým Potoček spolu s příbuzným často cestoval, našli kriminalisté modlitební růženec z majetku Marie Nekysové.
A co deviantní projev pachatele vůči oběti? Znalci při Potočkově zkoumání žádnou sexuální úchylku nezjistili, lze však konstatovat, že obžalovaný je fixován na starší ženy. Existuje záznam, kdy se jako čtrnáctiletý dopustil sexuálního obtěžování na jakési babičce, kterou obnažoval. Potom utekl i s její peněženkou. ve které bylo 20 korun.
O dva roky později se dopustil loupeže a znásilnění na ženě o třicet let starší.
18. listopadu 1996 vynesl senát krajského soudu v Plzni rozsudek - devatenáct let ve věznici se zvýšenou ostrahou! Vrchní soud v Praze potvrdil v červenci 1997 verdikt v plném rozsahu.
Potoček požádal o milost prezidenta republiky, podal stížnost k Ústavnímu soudu. Vše marně. 9. dubna 1999 zemřel ve věznici na Borech.

69. OSMNÁCT ZVADLÝCH RŮŽÍ (1995)

Když se Editě Markové blížila oslava osmnáctých narozenin, pronesla jednoduché přáni: „Mami upeč dort a kupte mi osmnáct růží." Oslavy začátkem listopadu byly velkolepé a kytice se skvěla v okně na chladném vzduchu. Za pouhých osm dní se pozvolna uvadající růže staly symbolem dívčina zmaru.
Problémem devatenáctiletého Pavla Domitry z Příbora (okr. Nový Jičín) byly dívky a alkohol. Slečny oslovoval na zábavách už podnapilý, šel hned na věc a tak se mu zoufale nedařilo. Postupně se u něj začaly projevovat tendence dosáhnout svého násilím. Také sadistické komponenty v jeho erotických vidinách už převažovaly. Snil jak překonává ženin fyzický odpor, jak ji „dobře praští do obličeje".
Masturboval s představami, že bičuje nahou uvázanou ženu která řve bolestí a utrpením. Měl z toho pocit radosti, urychlovalo to jeho erekci i ejakulaci. Od pátku 10. listopadu 1995 začal uvažovat, že si na nějaké dívce vymůže sex násilím - i kdyby ji měl zmlátit nebo svázat provazem. Byl tou myšlenkou doslova posedlý:  „Chtělo to jít ven."
V pondělí 13. listopadu hodně popíjel pivo a rum. Za tmy se vrátil na chvíli domů, dal si za opasek kuchyňský nůž, sebral prádelní šňůru a šel číhat. Kolem 23. hodiny uviděl na příborském náměstí dívku. Vydal se za ní a v odlehlejších končinách u nádraží ji napadl. Překonal její obranu a podařilo se mu svázat jí ruce za tělem. Druhý konec provazu omotal oběti kolem hrdla. Konečné si mohl dělat, co chtěl. 
Když druhý den nalezli lidé utýrané Editino tělo u ohrady fotbalového hřiště, město doslova vyheklo zděšením. Soudní lékaři napočítali celkem 36 bodnořezných ran, většinou soustředěných do tří komplexů na hrudi a na zádech. Rány prvního komplexu pronikly svalovinou srdce a byly příčinou smrti. („Chtěl jsem se jí dostat na srdce," vypoví později vrah.) Tato bodnutí zasazoval pachatel zřejmé v amoku během zápasu s obětí, jiná zranění - například životu ne nebezpečné, protáhlé řezné rány na hýždích jako by signalizovaly deviantovu chuť už bezmocnou Editu trýznit a zvyšovat vlastní sadistické uspokojení. Sexuální atak útočníka směřoval vůči genitálu i análů oběti.
„Zajištěné biologické a pachové stopy putovaly k laboratornímu vyhodnocení," vzpomíná vyšetřovatel mjr. Miroslav Knížátek. „První signál, který nás přivedl na pachatelovu stopu, byla informace, že v sobotu 18. listopadu sháněl v příborském kostele jakýsi mladík faráře. Dal se do řeči se ženou, která se v tu chvíli modlila v kapličce. Mladík se jí svěřil, že má na svědomí nemalý hřích. Paní G. napadlo, jestli náhodou není tím vrahem. Začala se ho vyptávat, mladík byl čím dál rozrušenější a nakonec jí řekl, že měl osmnáctiletou dívku. A co je s ní? zeptala se svědkyně. Mladík si přejel rukou přes hrdlo a pak řekl, že dívka už není."
Pavel Domitra byl zadržen v pondělí 20. listopadu odpoledne. Už při prvním výslechu se doznal. Byla to snad jediná pozitivní zpráva na Editině pohřbu, kterého se zúčastnilo velké množství truchlících, ale též rozzuřených lidí.
Domitra se doznával také v příštích dnech před vyšetřovatelem a v přítomnosti svého obhájce a státního zástupce. V podstatě totožná byla jeho slova i během rekonstrukce, snímané na video. Obviněný mladík uváděl věci, které nemohl znát člověk, který by nebyl na místě činu. Současně s tím ovšem psal Domitra domů zoufalé dopisy, ve kterých se označoval za nevinného. Když jsem navštívil Pavlovu matku, ukazovala mi desítky dopisů a předčítala řadu emotivních pasáží. Chápal jsem, proč chce věřit, že její syn nic neudělal.
Mnohem větší tragédii jsem však vnímal v domku Editiných rodičů. Zatímco Domitrovi mohou za svým synem jezdil nebo se těšil jeho dopisy, zbyly Markovým jen fotografie, vzpomínky a návštěvy u hrobu.
V průběhu přípravného řízení počal obviněný popírat svou vinu. Stejně vystoupil v srpnu 1997 i před soudem, ten však vycházel z jeho původních, takřka spontálních výpovědí, seznal obžalovaného vinným a odsoudil ho ke čtrnácti letům vězení s následnou ústavní ochrannou léčbou.
Původně Domitrovi hrozil výjimečný trest. Rozhodl sexuologický nález, který označil obžalovaného jako sadistu, jehož schopnosti ovládnout své počínání byly v průběhu vraždy vlivem duševní poruchy podstatně sníženy. Podle expertů - záleží samozřejmě na vývoji léčby - může být Domitra nebezpečný svému okolí až do čtyřiceti let. Vrchní soud v Olomouci v listopadu 1997 verdikt potvrdil.

70. LOVCI ŽEN (1995)

Nočními ulicemi Mladé Boleslavi se pohybovalo Zlo. Nazvat je ďábelské by snad znělo příliš vznešeně.
Jednalo se o zlo primitivní, slizké a zákeřné, nicméně ve svých důsledcích nemilosrdně kruté.
52 letý Josef Pekárek a 21 letý Vladimír Belušiak, nevlastní otec a nevlastní syn, se stali dvoučlennou vraždící úderkou. Přišlo to tak nějak samo.
Patnáctkrát soudně trestaný Pekárek, jenž si za majetkovou trestnou činnost odseděl téměř 22 let, měl nad Belušiakem, který si zahrával se satanismem a tvrdil, že bojoval ve Vietnamu, inteligenčně navrch o šedesát bodů IQ. Byl to Pekárek, kdo pochopil, na které struny má zabrnkat. A tak časem začala chodit městem, nebo spíš po hospodách, podivně symbiotická dvojice. Stárnoucí a pochlebující tatík ( Ty na to máš ! Když nebudeš měkkej, tak to dokážeš ! ) a svalnatý synek, platící za oba útratu. V listopadu a prosinci se courání po hospodách a v podstatě neúspěšné hledání sexuálních objektů - ochotných souložit s oběma muži - změnilo ve štvanici a zabíjení. 
6. prosince 1995 napadli večer, už za tmy 19 letou Martinu R. Pekárek ji uchopil kolem krku a zacpal jí ústa. Belušiak ji chytil za ruku. Společné ji pak vlekli k Belušiakovu bydlišti. Dívka se zachovala srdnatě. Všimla si přijíždějícího auta, vytrhla se násilníkům a vrhla se vozidlu do cesty. Lovci se tak rázem změnili v možnou kořist a začali utíkat pryč. Což bylo dívčino štěstí. Ve voze totiž seděl vyplašený Vietnamec, který se zevnitř uzamknul a nebyl ochoten Martině pomoci. Nakonec se spasila útěkem.
Když se lovci uklidnili z nezdaru v nádražní restauraci, mířili domů. Cestou zahlédli osamělou dívčí postavu. „Hele, náhrada." řekl Pekárek a chytil 19 letou Markétu Kotrlovou pod krkem. Belušiak zas předstíral, že má pod bundou pistoli. Takto eskortovali dívku do mladíkova bytu, kde ji opakované znásilňovali. V ranních hodinách jeden z nich Markétu zavraždil - později sváděli vinu jeden na druhého - a dívčino tělo společné vynesli z domu tak, že ji vzali mezi sebe a její paže si dali kolem krku. (Aniž o tom věděli, pozorovala je v tu chvíli jedna z obyvatelek domu.) Odtáhli tělo až za město, k mostu přes řeku Jizeru, kde mrtvolu vhodili do vody. Zde byla také druhý den nalezena. Příčinou smrti nešťastné dívky bylo zatlačení silonového šátku hluboko do úst, čímž došlo k zlomenině jazylky a uzavření dýchacích cest. 
Martina R. si naštěstí nenechala svoje noční dobrodružství pro sebe a popsala oba násilníky kriminalistům. Podobných dvojic po Mladé Boleslavi zas tolik nechodilo, takže v krátké době byli Belušiak i Pekárek zadrženi. Hlavním důkazem proti Belušiakovi byl nález jeho spermatu v těle oběti, naopak Pekárka vinil později soud, že právě on udusil dívku zatlačením šátku do úst.
Napsal jsem o případu poměrně rozsáhlou reportáž. Mluvil jsem s paní Pekárkovou, tedy manželkou a matkou obou obviněných, navštívil jsem paní Kotrlovou a Markétina snoubence. Hodné zajímavostí jsem se dozvěděl přímo v domě, kde Belušiak bydlel.
Číslo popisné 919/2 v ulici pod Bořkem je bizarním pavlačákem, obývaným především cikány. Jeden z nájemníků, který nepopíral, že se nedávno vrátil z kriminálu, nazval barák vzletně Domem černých myšlenek.
Na jaře 1996, kdy jsem reportáž dokončoval, táhla Mladou Boleslavi velká voda. Na česlech u obce Vinec vyplavalo dívčí tělo v pokročilém stavu hniloby. Složitými expertizami byla v mrtvole ztotožněna 18 letá Jindra Kubátová, nezvěstná od 14. listopadu 1995. S dobou jejího pohřešování to bylo ovšem trochu složité.
„Několik lidí nám říkalo, že dceru měli od listopadu opakovaně vidět, naposledy v lednu 1996." řekli mi Kubátovi. „Ale zřejmé to nebyla pravda, asi nás chtěli jenom potěšit." V Jindřině úmrtním listu, který mi ukázali, byla poznámka o dlouhé řezné ráně na krku. Jednalo se tedy o druhou násilnou smrt mladé dívky v relativně krátké době.
S kapitánkou Jaroslavou Burianovou spolupracovala na případu psycholožka dr. Ilona Gillernová: „Během výslechů a rekonstrukcí s oběma obviněnými jsem měla pocit, že obvinění muži zdaleka neřekli všechno. Otec s nevlastním synem se ze smrti Kotrlové  navzájem tvrdé obviňovali, ale zároveň jako by byli spjati poutem jakéhosi tajemství. Dalším momentem, který stál za pozornost, byla ta část Belušiakovy výpovědi, kdy říkal, jak slyšel zvuk zipu na kalhotách Kotrlové. Přitom oběť mela na sobě tzv. leginy, tedy kalhoty bez zipu !"
Nález těla Jindry Kubátové - dívky oblečené mj. do džin - znamenal v případu nečekanou gradaci. Vlastně došlo k jakési časové přesmyčce: Markéta Kotrlová zemřela později, ale její tělo se našlo dřív. Naopak Jindra Kubátová byla zavražděna už 14. listopadu, voda však vydala její tělo teprve v březnu 1996. Obvinění obou mužů bylo rozšířeno o další trestné činy, včetně vraždy. Ve svých výpovědích se shodli na tom, jak dívku odvlekli násilím do Belušiakova bytu, kde s ní údajně souložil jen Pekárek. „V noci pak dívku odvedli k říčce Klenici kde se jí Belušiak pokoušel neúspěšně zlomit vaz," konstatuje kapitánka Burianová. „Potom jí Belušiak udeřil hlavou o mostní pilíř. Když se dívka zmítala v bolestech na zemi, podřízli jí nožem krk a vhodili jí do vody. Příčinou smrti Jindry Kubátové bylo udušení z utopení."
Taková byla aspoň Belušiakova verze. Pekárek tvrdil, že ve chvíli, kdy jeho nevlastní syn začal mlátit hlavou oběti o pilíř mostu, utekl pryč. Později se spokojil s Belušiakovým tvrzením, že nechal dívku žít.
V březnu 1997 odsoudil Krajský soud v Praze Pekárka k 25 letům a Belušiaka k 20 letům odnětí svobody. Měl jsem možnost hovořit s Josefem Pekárkem v pankrácké vazbě, kde čekal na rozhodnutí Vrchního soudu. Opakoval, že když odcházeli s Kotrlovou z domu, dívka ještě žila a teprve na mostě že ji Belušiak zavraždil několika údery karate. Tuto verzi ovšem vyloučil pitevní nález.
Vrchní soud v červenci 1997 tresty potvrdil. Pekárka označil předseda senátu za adepta doživotního verdiktu, konstatoval však, že trest pětadvaceti let je v případě věku odsouzeného v podstatě totožný.

Zdroj: Viktorín Šulc