Fenomén masových vrahů

Příměstská točna autobusu zdá se být v tuto pozdní hodinu liduprázdnou. Ve výklenku čekárny zimomřivě podupává jen několik schoulených postav. Pankrác a spol. „Ledoví mužové“, zvrátili slibný začátek květnu do rozpačitého předjaří a studeny vítr je zhola nepříjemné.
Konečně!
Zvuk nastartovávaného motoru napřímí všechny obyvatele čekárny. Ale vůz, ještě nevyjíždí. Mladý řidič se něžně loučí s dlouhovláskou, která dnes večer projela celou trusu linky tam i nazpátek. V postávání těchto autobusáckých madon, tak láskyplně a proti všem předpisům nalepeným na dvířka šoférské kukaně, jako by bylo cosi nadčasového.
Sociálně orientovaný básník by možná vykutal ze svého nitra příměr, ze takto odevzdaně čekávaly před branami šachet ženy horníku, dokud živitelé rodin nedojedli bramboračku z kastrůlků, pečlivě omotaných kostkovanými zástěrami před vychladnutím…
Poslední zahoukání klaksonu vyprovází dlouhovlásku na cestě k sídlišti, vzdálenému sotva půl kilometru. Teď už svítí jen pár oken. Je pozdní čtvrtek, víkend na spadnutí a málokdo má chuť ponocovat. Klapot dívčiných střevíčku je nejsilnějším zvukovým terčem – každopádně hlučnějším než kradmá chůze kohosi, kdo obezřetně našlapuje jen o několik málo metru vpředu.
Pečlivě se vyhýbá odrazu pouličních lamp, chvílemi se mění v stín plny vyčkávání, aby si ověřil, že příslib klapotu střevíčku, dosud sebejisté chůze půvabného ženského mláděte, neustává. Vrtkavý osud vyměřil dívce krátký život – a i tak se jeho konec neodvratně blíží.
Míjí jakési staveniště a jakoby šestým smyslem vytuší, že z nepřehledného přítmí složených cihlových palet kdosi tiše vyběhl a kráčí za ni. Dívka se ještě snaží ovládnout. Ještě se uklidňuje, že nemá cenu se ohlížet, že tam nikdo není… Ale strach je silnější. Vždyť přítomnost čehosi cizího a nepřátelského je už přímo hmatatelná.

„Co je? Co chcete?“
A vzápětí se už beznadějně opuštěným staveništěm, vskutku opuštěným, neboť dívka přestává být živým člověkem a tvor proti ní se podobá spíš přízraku, rozlehne volání o pomoc, přecházející v přidušený a matný chropot.
Vražda!
Slavný Schikanederův obraz skupinky sousedů, stojících na staropražském dvůrku nad již bezduchým a zkrvaveným tělem mladé ženy je znamenitou studií: Některé postavy ustrnuly v zděšeném úžasu, jiné emotivně lomí rukama nebo si vyměňují cáry dojmů, možná podezření. A zcela v popředí stojí malá holka, nakrucující svou hlavu v morbidní zvědavosti, aby co nejlépe viděla mrtvé do tváře a snad z ní i vyčetla nějaké hrozné tajemství…
Pryč jsou časy malebných dvorků. Sdělovací prostředky nás několikrát denně masírují sprchou o nových násilnostech a mordech. Přesto snad v každém z nás vyvolá slovo „Vražda!“ vnitřní explozi úleku, špatně potlačované zvědavosti a agresivních pocitů vůči pachateli, třebas ještě neodhalenému. A jedná-li se, to si troufám skálopevně tvrdit, o vraždu ze sexuálních pohnutek, kdy se obětí stala mladá žena nebo dokonce dítě, popsané emoce několikanásobně vzrostou.
Fakt, že někdo úmyslně připravil svého bližního o život pro peníze nebo ze žárlivosti, je odsouzeníhodný, ve své pokřivené logice však nikoliv nepochopitelný. Ovšem snaha vcítit se do myšlenek sadisty, jenž utýral oběť pro vlastní rozkoš, z nás činí carrolovské Alenky, toporně kráčející k zrcadlu, jdeme zvědavě nahlédnout do světa věru vydařených potomků markýze de Sada a už předem trneme obavami, co uvidíme.
Neboť dává-li sexus člověku křídla k napsání těch nejúžasnějších veršů nebo melodií, dokáže ho stejnou silou strhnout i do nejhnusnějšího bahna.
Bojíme se toho, co dříme v lidském podvědomí. Obludné činy jiných nám možná připomenou některé naše vlastní představy a tužby. Stydíme se za ně, někdy právem, většinou zbytečně.
Každopádně bychom se k nim přiznali snad jen na mučidlech. Nebo psychiatrovi, nevím, co je horší…
O to častěji pak zvrácené činy psychopatů a deviantů nazýváme bestiálními. Hovoříme o monstrech, o zvířatech v lidské kůži. Což je hluboká mýlka – některých činů je z celé přírody schopen dík svému vyvinutému mozku a jeho abnormálnostem jedině člověk.
Není úkolem této knížky opakovat pro již bezpochyby poučeného čtenáře historický sled „slavných“ zahraničních vrahů minulosti a jejich zběsilých činů, tak jak je přinášejí například publikace Bestiální vrazi, Encyklopedie zločinu nebo Vrahové.
Neměl jsem ctižádost omílat znovu všechny ty Fritze Haarmany, prodávající kusy těl svých obětí – vesměs mladých mužů – jako telecí maso;  Edy Geiny, opásané řemenem s prsními bradavkami utýraných žen; Alberty Fishe, vařící si maso zavražděných dětí s cibulí  a mrkví, nebo je opékající na slanině…
O některých smilných celebritách tohoto ražení se zmíním jen okrajové a pouze tehdy, bude-li mít nějaká okolnost či motiv jejich činů vztah k popisovaným případům tuzemským.
Chci se totiž důsledně zaměřit jen na pachatele sexuálně motivovaných vražd, působících během tohoto století v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. A nečiním tak, na mou duši, ze zvráceného patriotismu, ale z jednoho prostého důvodu:  kniha s tímto tématickým zaměřením, šíří záběru i územním vyhraněním dosud neexistuje.
Dovolím si však nyní, jako malé historické ohlédnutí, citovat podrobněji jeden jediný případ – jakousi alma mater všech podobných kauz. Nakolik se totiž může někomu zdát předposlední dekáda minulého století prastarou záležitostí, jsem pevné přesvědčen, že startovací čára moderní historie sexuální vraždy se datuje od ponurých dnů srpna 1888, kdy v křivolakých uličkách a bídných zákoutích londýnského East Endu řádil muž, který sám sobě dal přezdívku Jack the Ripper.

Jack Rozparovač
Poprvé udeřil v obvodu Spital Fields před půlnocí 6. srpna 1888. Pětatřicetiletá prostitutka Martha Turnérova měla kromě několika desítek bodných ran prořízlo břicho a hrdlo. Poslední den téhož měsíce následovala ve stejném obvodu 401etá Mary Ann Nicolsová s hlavou oddělenou od těla a vyvrženými vnitřnostmi.
Prosektor ohledávající tělo se vyjádřil, že ještě nikdy nespatřil něco tak hrozného. Podle způsobu zasazení ran získala policie první stopu: pachatel bude levák a musí mít určité medicínské znalosti.
9. září byla na Spital Fields nalezena další oběť, 48 letá Annie Chapmanová. Kromě prořízlého hrdla jí pachatel odborné vyňal vaječníky a ledviny.
Policie získala popis muže, kterého si v průběhu noci Annie odváděla údajné jako posledního: jednalo prý se o vysokého, pobledlého muže s černým šviháckým knírkem.
Londýnský East End konce minulého století byl lidským odkladištěm průmyslové metropole, horším předchůdcem pozdějších periférií a vykřičených sídlišť.
Chudinskou čtvrtí, kde padesát procent dětí zmíralo do šesti let od narození podvýživou nebo neléčenými nemocemi. Sem žádný slušný člověk v noci nezabloudil, koledoval by si totiž o ránu kudlou, v lepším případě jen o ztrátu portmonky. Existoval snad jediný důvod, proč by si londýnský dandy měl zajet kočárem mezi chudinu – East Endem se v oněch dobách pohybovalo na třicet tisíc prostitutek…
Ideální loviště pro sadistického sériového vraha: 30 000 ke všemu svolných a v podstatě bezbranných objektů, které si musely vydělávat na živobytí, i kdyby zprávy o neznámém vrahovi byly stokrát děsivější!
26. září 1888 obdržela Centrál News Agency dopis: „Mám spadeno na kurvy a nepřestanu s tím. dokud nepadnu vyčerpáním.“ Podepsán Jack Rozparovač.
Zdálo se. že sil zbývá muži, jehož přezdívka se okamžitě ujala, věru dost.
30. záři, navzdory hustým policejním hlídkám, spáchal v obvodu Whitechapel hned dvě vraždy. Po usmrcení Elisabeth Strideové nedošlo k zohavení těla. Chtěl si snad někdo vyřídit účty na Jackovo konto? Prosektor podle provedeného řezu na hrdle usoudil, že se jedná o Rozparovačovo dílo. Pachatele však zřejmě během útoku kdosi překvapil.
O několik hodin později nalezené tělo Catherine Eddowesové už bylo zohaveno ve vrahově zběsilém stylu… Následovalo pět týdnů přestávky. Ale než si stačili vyděšení obyvatelé East Endu a dost možná i Scotland Yard lehce vydechnout, byla 9. listopadu 1888 nalezena ve svém bytě zavražděná prostitutka Mary Jane Kellyová s hlavou oddělenou od těla. Její srdce položil vrah na polštář a útroby zavěsil za střeva na kliku okenního rámu.
To byla šestá a poslední Rozparovačova vražda. Od té chvíle se odmlčel svými činy i dopisy.
Skončil snad ve vězení pro nějaký jiný delikt?
Zmizel raději z britského království?
Nebo dokonce zemřel?
Tyto notorické otázky – dodnes si je totiž kladou v jiných neobjasněných sériových případech potomci londýnských detektivů z celého světa – zůstaly nezodpovězeny.
O to obšírnější prostor zbyl na dohady. Mezi nejvíc podezřívané patřil právník Montague John Druitt. Verzi podporuje fakt, že tento zádumčivý advokát spáchal v listopadu 1888 sebevraždu skokem do Temže. Prý v pominuti smyslů. Někteří ripperoloffove ovšem tvrdí, že Druit byl usmrcen na vyšší rozkaz. Až příliš dobře se prý znal s některými členy královské rodiny a odhalení jeho zločinů hrozilo rozpoutáním neúnosného skandálu.
Ani tak nevyšel britský trůn z Rozparovačova řádění nejlíp. Dalším úhlavním podezřelým byl prý vnuk královny Viktorie, princ Albert Victor, který jako duševně nemocný zemřel již v 28 letech. Vědělo se o něm, že nenávidí ženy, obzvlášť však nevražil na prostitutky. Tato verze by částečně vysvětlovala, proč se metropolitní policie dopustila tolika povážlivých chyb, mj. proč sám policejní komisař sir Charles Warren smazal křídou napsaný vzkaz nad tělem Edowesové: „Židé jsou lidé, které nikdo z ničeho neobviní.“ Tedy důležitou stopu pro srovnání rukopisu a pravopisu údajných Rozparovačových zpráv s křídovým vzkazem.
Britská televize natočila ke stému výročí událostí téměř tříhodinový hraný dokument, jakousi non-fiction, ve kterém se pokusila – údajně po mnohahodinovém studiu všech dostupných dokumentu – rozluštit tajemství Jacka Rozparovače. Podle této verze byl pachatelem sir William Gull, královnin lékař, význačný vědec a průkopník psychiatrie, sám prý ovšem trpící rozdvojením osobnosti.
Pedanticky doplním, že některé prameny – citovaný film nevyjímaje – počítají Jackovy oběti teprve od druhé mrtvoly, tedy od nálezu těla Mary Ann Nicolsové. Vražda prostitutky Turnérové ze 6. srpna 1888 prý do Rozparovačovy série nepatři.
Protože jiní solidní badatelé nešťastnou Turnérovou naopak započítávají, nechám demokraticky na čtenářově vůli, ke kterému táboru ripperologů se chce připojit.
A proč vlastně dávám ožívati starým přízrakům?
Jak už jsem vysvětlil, považuji letopočet 1888 za počátek moderní historie sexuální vraždy a jejího vyšetřování.
Kauza Jacka Rozparovače v sobě totiž nese symbolickou trojčlenku, kód obdobných případů příštích desetiletí: krvavý zločin, vycházející ze zvrácených pohnutek, děsící širokou veřejnost + důležitá, byť sporná úloha sdělovacích prostředků, na které se obrací policie, ale i pachatel sám + monstrózně pojatý hon na vraha.
Uvědomuji si, že jako netopýří stín proletělo už několikrát předchozími stránkami slovní spojení sexuální vražda, obsažené koneckonců i v titulu knížky samé. Co vlastně tento druh trestného činu podle § 219 trestního zákoníku představuje?
Zhruba padesát až sedmdesát let staré prameny rozeznávají tři klasifikace:
1.    Vraždě předchází znásilnění nebo pokus o ně. Smrt samotná je jen zakrytím předchozího činu, clonou, pokusem o kouřový efekt. O jaké pachatele se jedná? Známý forenzní psychiatr a sexuolog MUDr. Pavel Zemek s vehemencí sobě vlastní říká:  „Jsou to většinou podnapilí mladíci, kterým chybí seznamovací fáze. Jim se prostě nějaká dívka zalíbí, ale místo namlouvání ji rovnou napadnou. Tam, kde se normální kluk snaží dívce něčím zalíbit a upoutat její přízeň, mají oni blok. Velmi často si nevěří, nebo se dokonce stydí a tak to řeší po svém. Včetně vraždy po dokonaném znásilnění, protože se bojí ostudy a kriminálu. Dost často vrcholí tragédie i ve chvíli, kdy znásilněná dívka poví: Já té znám, ty ses Pepíček z vedlejší vesnice, a já té udám!“ Zkušení policisté dávají poslednímu tvrzení placet – je to prý vskutku nejhorší věc, co může oběť ve svůj neprospěch udělat. Už jsem slyšel několikrát možná cynický, leč přiléhavý termín:  Napsala si parte…
2.    Součástí sexuálního násilí je vražda nebo tak brutální zacházení s obětí, jež nemůže nevést ke smrti. Pachatel při svém vyvrcholeni ženu většinou škrtí nebo rdousí, po činu ji zanechává v tzv. odevzdané poloze, nahou nebo s obnaženou dolní částí těla. s doširoka roztaženýma nohama. Tento projev smilného násilí bývá někdy hodnocen jako vražda z vilnosti. Stejně jako předchozí skupina jsou také vraždy patologických sexuálních agresorů poměrně časté.
3.    Cílem je vražda sama. Pachatel jednoduše zabíjí proto, že mu to dělá dobře a násilná smrt sexuálního objektu pro něj představuje nejlepší způsob ukojení. Barvitě, leč přesně konstatuje dr. Josef Sejnoha ve své prvorepublikové knize Systém kriminalistického vzdělávání: „Vrah nalézá uspokojení v mukách oběti, která se před ním svíjí ve smrtelných křečích. Krev tryskající z otevřených tepen, nebo rozdrásané maso jejích svalů, chvějící se a živé. to vše uvádí vraha do pohlavní extase.“
Takové zločiny jsou vskutku hodně krvavé, deviant útočí bodnou zbraní proti prsům, břichu a okolí genitálu, často dochází k otevření břišní dutiny nebo odřezání nějaké části těla, kterou si pachatel odnáší domů jako trofej. Tyto případy byly dříve klasifikovány jako pravé vraždy z vilnosti. Ke skutečnému pohlavnímu styku nemusí vůbec dojít. Pachatel často ejakuluje už v průběhu činu, někdy se vzruší znovu a pak onanuje nebo souloží s umírající či již mrtvou ženou. Nejedná se ovšem o klasickou nekrofilii, tedy o soulož s mrtvolou, která nese všechny dispozice uplynuvších hodin či dokonce dnů od okamžiku smrti. Devianta přitahuje „význam těla, které sice ještě nepozbylo vlastností těla živého, přesto je již pouze bezvládnou hmotou.“
V moderní terminologii se pojmy smilné násilí či vilnost vytratily, také klasifikace bývá často zúžena na tzv. zastírací vraždy a na vraždy s výrazně sadistickým motivem. Je to svým způsobem logické. vždyť v praxi, ať již ohledáním místa činu, nálezem soudních lékařů na těle oběti, či znaleckým zkoumáním duševního stavu domnělého pachatele, dochází zhusta k překrývání jednotlivých kategorií. Nehledě k tomu – vlastně především – si musíme uvědomit, že sexuální devianti patří k lidem jen málo sdílným. „Pokud se nejedná o pachatele s výrazně nízkým IQ. pokud si zachoval alespoň trochu sebeúcty, bude hledat pro svůj čin jakékoliv jiné vysvětlení, než aby si přiznal deviaci. Natož aby se o ní naplno před znalcem rozhovořil,“ řekl mi forenzní psycholog PhDr. Karel Netík.
Společně s již zmiňovaným psychiatrem Zemkem, dále s pplk.PhDr. Stanislavem Hájkem, ale především s plukovníkem Jiřím Markovičem a podplukovníkem JUDr. Ivanem Smékalem z Krajského úřadu vyšetřování v Praze pracovali v posledních letech na české verzi programu VICAP. Ten americký, znamenající doslova Violent Criminal Apprehension Program, slouží FBI. přesně řečeno Národnímu centru pro analýzu násilných trestných činů v Quanticu ve Virginii, jako základní databáze při vytváření psychoprofilu pachatele během vyšetřování dosud neobjasněného, převážně sexuálního zločinu.
Filmoví fanoušci si jistě vzpomenou, že právě v Quanticu studovala nadějná kriminalistka Starlingová (ztvárněná Joddie Fosterovou), která v mnohaoscarovém Mlčení jehňátek odhalila – a taky odpráskla – mnohonásobného zabijáka žen.
Protože jsem už několikrát použil pojmu sériové vrah – a poněvadž se také často setkávám s novinářským matením citovaného označení s pojmem masový vrah – rád bych pro vysvětlení použil rozlišovací klasifikaci FBI, kterou považuji za logickou a přehlednou:
A)    Mass murder – masový vrah usmrtí minimálně čtyři oběti na stejném místě, během stejné události. Příkladem mohou posloužit kauzy jakoby náhle zešílevších jedinců, kteří s arzenálem zbraní vylezou někam na střechu a během pár okamžiků povraždí vše živé na dostřel.
B)    Hike killler – vrah na túře, potulující se vrah usmrtí několik lidí na několika místech v krátkém časovém úseku. (Někdy je užíváno i přívlastku spree ve smyslu flámovat, hýřit nebo řádit.) Za příklad bych uvedl člověka, který jde vyvraždit rodinu v čele se svou bývalou manželkou. Protože v domku zastihne jenom ji a tchána, vydá se ještě usmrtit nenáviděnou tchyni a švagrovou – Beztak byly vždycky proti mně! – na parkoviště k obchodnímu domu. Na útěku, který trvá řádově hodiny nebo i dny, zažívá pocity štvaného zvířete a postřílí ještě dalších pár nešťastníků.
C)    Seriál killer- sériový vrah zbaví života tři a více lidí v oddělených časových intervalech. Během jedné události ovšem pochopitelně může zavraždit dvě osoby najednou. Typického představitele lze třeba nalézt ve Václavu Mrázkovi, který v podstatě totožným způsobem usmrtil řadu lidí v rozpětí čtyř let, když naposledy spáchal dvojnásobnou vraždu.

Při výčtu zmiňovaných maniaků typu Haarmana, Geina, Fishe, ale i Krafta či Bundyho s několika desítkami obětí na kontě, vyvstává logická otázka, proč tuzemská historie obdobné kauzy nepoznala. Mrázek sám měl na kontě jen sedm mrtvých lidi. Hojer pět. Straka tři…
Vysvětlení spočívá v malých rozměrech našeho státu a vysoké hustotě obyvatelstva. Nemáme nekonečně dlouhé a poloprázdné dálnice, které poskytují sériovým vrahům oběti i potřebné inkognito. Při známém nedostatku bytů nemůže pachatel udeřit několikrát v jednom regionu, aby se vzápětí, s hořící půdou pod nohama, rychle přestěhoval do druhého. Nelze napodobit ani model více jak padesátinásobného vraha Čikatila, starostlivého otce a dědečka, který jako zásobovač najezdil dlouhé stovky kilometrů vlaky v lesnatých krajích Roštová nad Donem a v nádražních čekárnách či na perónech si vybíral mezi mladými ženami a dětmi osamělé oběti…
Ale potřebné psychotypy pachatelů pro páchání sériových vražd u nás rozhodně existují. Míra jejich zločinů je pouze dána otázkou, jak dlouho se budou pohybovat na svobodě. Případ, o kterém se zmiňuji pod titulkem LOVCI ŽEN, je toho smutným důkazem.
Ale zpět k tajnůstkářství deviovaných pachatelů. Jak už bylo řečeno, svou úchylku přiznávají navenek jen neradi a všemožně vysvětlují, proč na oběť vlastně zaútočili. Zajímavé glosy na toto téma mi poskytl brněnský kriminalista major Vladimír Matoušek:  „Prvním závažnějším trestným činem pachatele Lubase bylo, že si vytipoval ženu, šel nějakou dobu za ní a pak ji napadl nožem. Jednalo se o nebezpečný útok, ta paní byla vážně poraněna v obličeji, utrpěla psychickou újmu.
Sexuální podtext své agrese však nepřiznával a tvrdil, že ho naštvalo, když mu paní nechtěla uhnout z cesty. Dostal šest let, ale dík amnestii odešel z kriminálu dřív. Ještě téhož roku ubodal studentku na dámské toaletě v budově pedagogické fakulty. Jako jeden z prvních pachatelů u nás byl usvědčen použitím analýzy DNA a byl odsouzen k 23 letům odnětí svobody. Z trestu si však odpykal jen pár měsíců – oběsil se v cele…
Zažil jsem i vraždu mezi mladými milenci kvůli rozchodu. Vyvázat se ze vztahu chtěla ona, on ji kvůli tomu uškrtil. Při činu došlo k sexuální agresi, včetně análního koitu. To však šestnáctiletý mladík popíral, přesně řečeno vysvětloval nám, že sexuální vraždu jenom simuloval.
Co si myslíte? Že jsem snad nějaký uchyl?  rozčiloval se…
A ještě jednu vzpomínku mám. Na pachatele, který se zásadně nepřiznával. Proč jste se před tou paní obnažoval? Šel jsem se vyčurat.
Proč jste ji potom napadl? Ona mě urazila.
Tak proč jste jí stahoval kalhotky a chtěl ji znásilnit? – - – To už jenom krčil naštvaně rameny.“
Jen zřídka se dostane znalcům tak upřímné zpovědi, jak tomu bylo v případě mladičkého sexuálního agresora, pachatele několika velmi surových znásilnění. Rozbor jeho činů a pocitů jsem publikoval v roce 1996 pod jednoznačným názvem JSEM LOVEC!  „Připravil si do tašky šátek, nůž. který si sám vyrobil, bundu, maskáče a kanady – všechno to uschoval v blízkém lesíku. Později svou výbavu doplnil o čutoru. pásek a šňůru na prádlo. Když přišel do hospody nebo na zábavu, dal si pivo. Původně mu stačily čtyři půllitry, během času se vypracoval až na osm.
Zašel se ke skrýši převléknout a vzít si výzbroj. Pak sledoval ženy. Měl pocit, že je lovec, který jde za zvěří. Říkal si to v duchu, pořád si to opakoval. zpíval si lovecké písničky…
Ve čtvrté třídě základní školy se s ostatními spolužáky při hrách svazovali. Líbilo se mu to. Stejně jako když na táboře strkal nějakému klukovi papíry do pusy, až se trýzněný pozvracel – to ho vzrušilo. V pubertě chodil onanovat do sklepa, přiškrcoval se. přivazoval se nahý k trubkám, představoval si, že je ukřižovaný. V osmé třídě osahával spolužačky. Když křičely, utíkaly a schovávaly se, zjistil, že je to nejlepší ze všeho, co dosud zažil.
Zatímco předtím si představoval trápené osoby v neurčitém nebo mužském pohlaví, začaly teď převažovat dívčí objekty. Masochistické výstřelky ho ovšem neopustily: přivazoval se k nábytku, představoval si, že jde na popravu, lehl si svázaný před puštěný plynový sporák nebo do vany s vodou. Někdy si představoval, že místo něho leží bezmocná dívka. Přiškrcoval si přirození provázkem, dával si pleny mezi nohy, cokoliv z toho ho dokázalo vzrušit…
Pak přišla už zmíněná lovecká éra a naštěstí i relativně včasné dopadení, protože model svého chování – přiložit ženě nůž k hrdlu, pod pohrůžkou smrti ji znásilnit a následně ji nutit k orálnímu sexu – měl už dokonale zvládnutý. A brzy by mu tyhle kratochvíle přestaly zákonitě stačit…
Během vazby měl sen: Jednu holku přivázal k trámu, s druhou souložil a pak ji pojídal jako kanibal. Ta přivázaná se na to musela dívat. Křičela strachy – a ještě víc křičela, když ji zaživa zakopal do země.
„Jsou to přece nemocní lidé,“ říkají o svých pacientech někteří sexuologové. Spolu se zarytými pseudohumanisty z nejrůznějších spolků a s nebezpečně útlocitnými dámami z prezidentské kanceláře pak sborově volají: „Zasluhují léčbu, ne věznění!“
Domnívám se, že tento lidumilný přístup, který naštěstí zdaleka nesdílejí všichni odborníci, je ve své profesionální optice notně pokřivený. Pokud někdo spáchá sexuálně motivovaný trestný čin (lhostejno, zda byl či nebyl soudními znalci uznán za příčetného, tj. jeho rozhodovací a ovládací schopnosti nebyly v době páchání trestného činu podstatně sníženy), musí být od společnosti, kterou ohrožuje, dlouhodobě a neprodyšně izolován!
Což bohužel není pravě případ dnešních psychiatrických léčeben, kde pacienty s nařízenou ochrannou ústavní léčbou hlídá zdravotnický personál… A pokud se má deviantní jedinec vrátit na svobodu, měl by o tom – s rizikem vlastni zodpovědnosti – spolurozhodoval lékař a okresní soud. nikoliv ovsem v poloanonymním místě věznice, ale tam, kde k původnímu zločinu došlo. Tam ať řeknou lidem, včetně pozůstalých po oběti, pěkně do očí: „Jsme přesvědčeni, že pan X. Y. už  není nebezpečný.“
Ne. já nevolám po doživotní kriminalizaci lidí, kteří uznali, čeho se dopustili, pochopili smysl nařízené léčby, případně dali souhlas ke kastraci. Nezapomněl jsem na slova již citovaného brněnského kriminalisty mjr. Matouška: „Když je člověk na místě činu a vidí zuboženou, utýranou oběť, zatne zuby a říká si: Tak tohohle pachatele musíme dostat! A potom proti vám sedí člověk se zpackaným dětstvím a zpackanou výchovou, jehož deviaci možná zavinil komplikovaný porod – to je pak trochu o něčem jiném…“
Nezapomněl jsem ani na věty podplukovníka Oldřicha Slabého  z Krajského úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem: „Každý případ, sexuální vraždy nevyjímaje, je film s 200 000 políčky. Vyřízněte jeden a máte obrázek, třeba ruku s nožem, kterým manželka bestiálně ubodala svého muže. Neuvidíte pak ale i ty další, kdy naopak on trýznil ji. Okamžiky strachu na jejím obličeji, když slyšela, jak se vrací z hospody…
Podobný film vám mohu nabídnout k případu jednoho sadisty. Bylo mu 36 let, měl velmi nízkou inteligenci, ale nepovažoval bych ho za typického zločince. Domnívám se, že by neukradl auto. ani kdyby stálo otevřené, s klíčky v zapalování. Přesto už dvakrát seděl pro velmi surová znásilnění. On věděl, že TO na něho zase přichází.
K lékaři, kterému se měl každého půl roku hlásit, se dostavil o dva měsíce dřív. Doktorovi ovšem tahle včasnost nebyla divná: Tak co, dobrý, dobrý? zeptal se jen.
Jo, dobrý, odpověděl náš muž a zase odešel. Zanedlouho nato zavraždil ženu. která se opalovala o samotě, na takovém vyšlapaném plácku v obili někde u rybníka. Neovládl se, jak ji tam viděl…
A teď ty pochody v jeho hlavě, ta hrůza! On věděl, že je v okolí první chlap, kterého bude brát policie v úvahu. Že na něho přijdou. Že když ji nezabije, přijdou na něho tuplem…
Ale bylo to silnější. Kde hledat chybu? Snad v jednom jediném políčku? A v kterém? Víte, ne nadarmo se říká: Svaté město padlo, PŘESTOŽE každý plnil svou povinnost. Svaté město padlo, PROTOŽE každý plnil JEN svou povinnost.
Ano, svaté město padlo… Právě proto jsem přesvědčen, že společnost musí vždy nadřazovat bezpečí potenciálních obětí nad lidská práva potenciálních pachatelů!
V některých případech, zejména v malých městech nebo obcích. míří policisté za pachatelem téměř najisto. Lidé v okolí je sami upozorní na mentálně opožděného mladíka, který už jako dítě týral zvířata nebo při koupání v rybníce topil děvčata o poznání agresivněji než jeho rozjívení vrstevníci. Na druhou stranu si nelze sexuálního agresora představovat jen jako zákonitého blba nebo neurvalce každým coulem. Mnohdy stejně -jako tragická událost sama – vyděsí veřejnost odhalení pachatele. Kdo by to do toho tichého a slušného mladíka řekl? Vždyť se zdálo, že ho snad holky ani nezajímají???
Někdy je zaskočen i pachatel sám. V dubnu 1999 jsem pod titulkem STÍN V ZÁDECH referoval o zajímavém případu, na který mne upozornili pplk. JUDr. Luboš Valerián z Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě a soudní lékař MUDr. Igor Dvořáček:
16 letý Jirka studoval střední školu, chodil s dívkou, jezdil na motocyklu. Prostě normální kluk, mezi vrstevníky každopádně oblíbený. 8. března 1994 ho požádala ještě ne 15 letá Marcela, jestli by ji nenaučil jezdit na motorce. Odjeli na odlehlejší místo a pokusili se o pár řidičsky nevalných koleček. Pak se začali procházet. Marcela Jirkovi řekla, že se jí líbí. Že by s ním ráda chodila. Začali se líbat.  „Vzájemně jsme si přitom vsunovali jazyk do úst. Najednou jsem ucítila, že mi ukousl špičku jazyka a ve stejnou chvíli mě začal oběma rukama škrtit. Snažila jsem se ho odstrčit. Upadli jsme. Vzal nějaký kámen ze země a dvakrát mě s ním praštil do hlavy. Snažila jsem se uniknout, ale marně. Řekl mi, že jestli se nesvlíknu, že mě zabije. Zase mě škrtil a to dost dlouho. Začala jsem křičet, že ho poslechnu.“  Jirka povalil nahou Marcelu, v tu chvíli ještě pannu, na blízkou lavičku a znásilnil ji. „Hrozně mě to bolelo, ale nebyla jsem schopna se bránit. Navíc mě strašně bolel poraněný jazyk, celá ta bolest mě prostoupila…
Když jsme se oblékli, věděla jsem, že v tomhle stavu bych netrefila domů. Měla jsem strach, že Jirka uteče,“ tvrdí Marcela – paradoxně k tomu, co mělo ještě následovat. „Tak jsem ho chytla za ruku a řekla mu, ať mě odveze do nemocnice.“  Nakonec zajeli k vysokému říčnímu splavu, kde Jirka pomohl Marcele, aby se umyla od krve. Požádal ji, aby v nemocnici řekla,  že spadla  z motorky a kousla se do jazyku. ,,Připadal mi hrozně nervózní.“ Ve chvíli, kdy dívka stála těsné nad srázem splavu, Jirka do Marcely strčil. Pád do šestimetrové hloubky, zčásti do vody, zčásti na kamennou zídku dole. přivodil dívce další zranění. „Pochopila jsem. že mě chtěl zabít, aby se mě zbavil. Utekla jsem proto k nejbližšímu domu a zazvonila o pomoc.“
Sexuologické vyšetření odhalilo falopletyzmografickou metodou výraznou sadistickou složku ve struktuře sexuální motivace. Mladík nepotřeboval vstřícnou milenku. Tím, že děvčeti působil bolest, trýznil ji a ponižoval, vytvořil situaci, aby si mohl na ztýrané a zastrašené oběti vynutit soulož. „Nevím, kde se to ve mně vzalo. Jel jsem jako nějaký stroj.“ řekl Jirka při popisu své agrese. Diagnóza sexuální deviace znamenala logické, nicméně překvapivé zjištění. Zejména pro dívku, se kterou Jirka už necelý rok chodil: „Byl ke mně vždycky jemný, ani v důvěrných chvílích se nechoval agresivně.“  Mladistvý byl odsouzen ke čtyřem letům vězení a následné ochranné ústavní léčbě. Soud vyhodnotil událost jako souběh dvou trestných činů. Pachatel dívku nejprve užitím násilí a nebezpečným vyhrožováním přinutil k souloži. Vzhledem ke zjištěné deviaci byla jeho schopnost ovládnout se snížena, navíc se mu něco podobného stalo poprvé.
Následující pokus vraždy ovšem již neobsahoval náboj deviantní agrese, ale byl typickým příkladem zakrývání předchozí trestné činnosti likvidací oběti.
Snad ještě něco musím vysvětlit.  Proč píšete o takových hrozných věcech? Proč nenecháte nevinné oběti spát? Nebo snad chcete dát dalším vrahům návod?
S těmito otázkami, často i mnohem hůř formulovanými, se přirozeně setkávám. Mohl bych odpovědět citátem Karla Čapka: „Lidé strašně rádi čtou o zločinech. Patrné to potřebují. Proto čtou detektivky i zprávy ze soudních síní. Potlačte obé, i budou sedět večer na zápraží nebo kolem ohňů a povídat si o zločinech v celém hejtmanství za posledních padesát let.“
A osobně bych dodal, že na každém případu lze najít zlatý valounek poučení či varování.  Nechci těžit z lidského zármutku. Velice často se setkávám s pozůstalými po obětech, kteří vítají můj novinářský zájem i má nediplomatická slova o činech a postojích pachatelů. Systém našeho trestního řádu a soudnictví je totiž ve svých důsledcích k oběti či její rodině bezohledný:
Zavražděný člověk je jen položka, faktum bez vývoje. Rodinný příslušník má zas hodnotu jako případný svědek – jakmile skončí výpověď, nikoho už nezajímá. Naopak všechna práva a nároky obžalovaného, jeho obhajoby, jsou náležitě opečovávány!
Čímž nechci říci. že také rodina pachatele netrpí. Poznal jsem jich hodně a v duchu jim někdy říkám Pozůstalí č. 2.
l když… Během přestávky jednoho soudního přelíčeni se na mě obořila sestra pachatele: „Myslíte si, že my doma nepláčeme? Že taky nejsme nešťastni?“ Odpověděl jsem jí: „Vážená slečno, oba zármutky nemohou být stejné z jednoho prostého důvodu. Váš bratr se velmi pravděpodobně jednou z vězení vrátí. Rodině oběti však zbývají -jednou provždy -jen návštěvy u hrobu.“  A právě na tyto lidi jsem při psaní své knihy myslel nejvíc.

2. Slečna v kufrech
Lze se s úspěchem domnívati, že konec prázdnin a začátek školního roku mívá rituál skutků a činů už po drahná léta stejný. Děti poplakávají nad blížící se ztrátou svobody, matky perou kupy zašpiněného prádla, slamění vdovcové -ještě včera lvi barových stolic a neúnavní pronásledovatelé sukní – zas pokorné navlékli manželské prsteny. Holičové mají napilno a nach rozkrojených melounů je o poznání nostalgičtější. Neboť léto právě ohlásilo svou panychidu.
V čem se asi tak může lišit konec srpna 1933 a 1999?
Čas je  především vývoj! A tak sukně pronásledovaných gazel několikrát změnily délku, posezení u barového pultu vyjde podstatně dráž a je vůbec otázka, zda by vám dneska, navzdory soukromnickému vzmachu, přinesl číšník jablko. Určitě ne české, možná španělské, nejlépe jihoafrické, ovšem s lichvářskou přirážkou… O jablku není řeč náhodou, v našem příběhu ještě sehraje byť nikoliv onu biblickou. přesto zajímavou a důstojnou roli.
O čem píši tou dobou noviny?
Zalistujme například Českým slovem, deníkem Cs. strany národně sociální: V norimberském hotelu Deutscher Hof slavnostně probíhá sjezd NSDAP, samozřejmé za führerovy účasti.
Z dvojnásobného vraha Juračky se po přestřelce s celníky stává vrah trojnásobný a po několika dnech pronásledování v slovenských horách spáchá sebevraždu.
Dva mladí františkáni z ČSR podnikli v Tyrolích vystup na Solstein a jsou nezvěstní.
V Německé Vyskytne u Jihlavy pobíhal neopatrně 12 lety syn rolníka po strništi a šlápl bosou nohou na zmiji.
Večerník téhož listu oznamuje na první straně vraždu německého emigranta profesora Lessinga, spáchanou v Mariánských Iázních. Čin s evidentně politickým motivem bude později označen jako ternová  vražda.  Tedy ne, že by se nic nedělo. Je to však pouhá ouvertura proti  tomu, co v nejbližších hodinách vypukne. Tak se pěkně posaďte a dejte si hlt něčeho ostřejšího na kuráž. Začíná se odvíjet pozoruhodně morbidní nit příběhu, jaký nemá v naší historii obdoby.
ČÁST PRVNÍ: TĚLO BEZ JMÉNA
„Nako‘lko kulér bol zamknutý a remeňami stiahnutý. chcel sem sa přesvědčit’, co je v ňom. Řemene sem nějak odopial a nadvihnul som jeden roh kufru a tak som tam strčil ruku. abych sa přesvědčil, co je v kufru. V tom som ale ucítil niečo mákkého. niečo ako maso,“ vypovídal dne 2. 9. 1933 do policejního protokolu Andrej Gergď, zaměstnanec nádraží v tehdy československých Košicích. Zástupca dozoren čističov vozňov není funkce ledajaká, a tak když pan Gergel našel v rychlíku č. 2 z Prahy (odjezd z Wilsonova nádraží ve 20.56, příjezd 9.16 h., místo nálezu vagón B-C číslo 2-8640 ve třetím oddíle v prostoru pro zavazadla) světle hnědý, kožený a velmi těžký kufr, věděl, co se sluší a patří. Odnesl kufr do nádražní budovy, A protože zvědavost není jen vlastností výlučně ženskou, někdy si oblékne i ajznboňáckou uniformu, sáhl pan Gergel dovnitř…
Další ohledání kufru velikosti 70 x 40 x 24 cm se už dělo za účasti obvodního inspektora II. třídy Císaře, uvnitř ležel, novinami přikrytý a v prostěradle zabalený,  ženský trup bez hlavy a bez dolních končetin!  „Přijela policie tam na místo činu, aby šuplérou změřila krve kalužinu“ zpívá se v stařičkém morytátu o vraždě cvočkaře Dandy. A protože kufr plný lidského masa znamenal alarm, skutečně přijela policie – tajemník Pačay, velitel sboru Tvrdý, státní zástupce dr. Kobrle a soudní rada dr. Vonásek. Obsah kufru byl pečlivě vyfotografován, pak zvážen (39,5 kg), z prstů byly sejmuty otisky. Do posudků experti uvedli, že „jde o část mrtvoly ženy asi třicetileté, kolem jejíhož levého prsu je celkem sedm bodných ran“ a dále vyslovili předpoklad, že „zbývající části těla byly odděleny ostrým nástrojem, odborným způsobem“. Odborným způsobem…
Tenhle termín se tak potáhne celým případem, zprvu jako akcelerátor, později jako závaží stahující pod vodu. do slepých ramen…
Odborným způsobem. Budou to říkat i po pitvě. A nikdo si nepoloží otázku, jak je možné, že tenhle odborník zasadil už ležící a bezvládné oběti sedm ran prakticky do stejného místa – a ani jednou netrefil srdeční sval?
Andrej Gergel a spol. nebyli ovšem jediní, kdo 2. září učinili šokující nález. A nebyli ani první. Zatímco košické zavazadlo bylo otevíráno mezi desátou a jedenáctou hodinou dopolední, ohlásil adjunkt Čs. státních drah v Bratislavě už v 9.15 nález kufru s odřezanýma ženskýma nohama a hlavou ženy! Vrchní rada Pongrác a okresní inspektor Venhoda ohledali „starší vulkánový kufr rozměrů 63 x 41 x 20 cm, nalezený ve vagónu č. 2067, řazeném jako třetí odzadu v osobním vlaku č. 302 z Prahy do Bratislavy, odjezd z Masarykova nádraží 22.00, příjezd 8.50 hod.“ ˇ
Zase prostěradlo. zase noviny a časopisy. V protokolu o lékařském ohledání se hovoří o „příčné sečné ráně asi 12 cm dlouhé na levé straně hlavy, způsobené nejspíš sekerou“ a v závěru, že: „Mrtvola je poměrně čerstvá a mohla být zavražděna v noci na 2. 9. 1933. Jinak je hlava zachovalá.“ Neobratná formulace nepochybně nasvědčuje hektičnosti chvil ohledání.
Porovnáním jízdních grafikonu obou vlaků dospěje policie k zjištění, že společná trasa na Slovensko vedla pouze stanicemi Pardubice a Česká Třebová. Bratislavský vlak pak mířil na Brno. košický na Olomouc a Přerov. Za předpokladu, že vraždy a nošeni kufrů se zúčastnil jen jeden pachatel, který v noci z l. na 2. záři nepoužil poněkud krkolomného přestupování, je nanejvýš pravděpodobným místem podání obou zavazadel matička Praha. A místem vraždy jakbysmet…
Do hlavního města tak putuji ve zvláštním vagónu rozřezané části ženského těla, uložené do plechových zaletovaných krabic. Z Košic přijde navíc první stopa. Hnědý kufr upoutal pozornost průvodčího rychlíku. Bavil se o zavazadle s asi 20 letým studentem, cestujícím v dotyčném kupé z Prahy do Bohumína. Student konduktérovi tvrdil, že kufr není jeho, že si ho tu uložil nějaký pán už v Praze. V protokolu o ohledání těla v Bratislavě stojí zmínka, že nohy neznámé ženy jsou nepěstěné, že mrtvá nejspíš patřila k těžce pracujícím vrstvám. Ruce v „košickém“ kufru jsou ale kupodivu šlechtěné -jedná se snad o nějakou holku od Škopku, která si hrála na cosi lepšího?
V pondělí 4. září od osmé hodiny ranní uspořádá policie v budově pražského ředitelství v Bartolomějské ulici výstavku obou kufrů, všech obalů, v nichž části těla ležely, a fotografií hlavy mrtvé ženy. Omyté a částečně kosmeticky upravené, s už otevřenýma očima. U vystavených předmětů postávají neustále dva detektivové.
Ponuré exposice, jak tuto akci nazve tisk, se jen za první den zúčastní tři tisíce zvědavců. A taky začíná poznávací epidemie, abychom znovu citovali noviny. Do 7. září se policii přihlásí několik desítek svědků z nejrůznějších koutů republiky, kteří si troufají znát totožnost zavražděné.
Všechna, tedy i ta nejméně pravděpodobná udání, jsou pečlivě prověřena. Bez výsledku, zato za kuriózních okolností.
Tak jistá Františka Lovarová, manželka obchodníka z Ostřečan, při spatřeni fotografie omdlí. Domnívá se totiž, že v mrtvé poznává svou 21 letou sestru Marii Kozlovou z Rosic u Pardubic, která už tři roky nepodala o sobě zprávu. Podruhé Františka Lovarová  omdlí v budově soudního lékařství – to když uvidí kusy rozřezaného těla in natura. Policejním úředníkům dále uvede, že ona i Marie mají na prsou stejné mateřské znaménko. Přítomný prof. dr. František Hájek, známý soudně-lékařský expert, potvrdí, že na těle pani Lovarové i na trupu zavražděné se nalézají tzv. mateřská znaménka značné shodné podoby a umístění. V chrupu mrtvé chybí v dolejší části stolička, což je další poznávací znamení, které o sestře paní Lovarová uvedla.
Policie začne okamžitě pátrat po údajně pohřešované a možná i zavražděné Marii Kozlové. Najdou jí celnici z královéhradecké expozitury – živou a zdravou v Kuklenách, kde slouží u jisté paní Randové. Po absolvování výslechu a sesterské konfrontace odejde Marie do hostince, aby tu oslavila šťastnou náhodu, ze nebyla zavražděna.
Přítomný policejní inspektor Kinkora (O řadu let později zaučoval jedno z budoucích es naší kriminalistiky Jaroslava Zahrádku, svého spolurodáka z Hoštic na Strakonicku. „Ten se mě něco natrápil!“ vzpomínal Zahrádka v dobrém. „Posílal nás něco vypátrat a povídá mi: Nezapomeň si vzít rukavice. Ty nevíš proč? Protože stejně hovno najdeš!“) uvede, že podoba Kozlové a hlavy zavražděné ženy je úžasná.  Máňa může oslavovat.
Vládní rada pražského policejního ředitelství Vaňásek (jeho osoba poslouží v 60. letech jako předobraz rady Vacátka v přepůvabném knižním triptychu Hříšní lidé města pražského, znamenitě převedeném též pro televizi) však sotva může zamnout rukama. Vždyť od nálezu kufrů uplynuly už čtyři dny a rozřezaná nešťastnice stále nemá jméno!
Policie se proto ještě usilovněji zaměří na stopy a možné indicie, vyplývající z obdukce mrtvoly i ohledání obou kufrů.  5. září 1933 ve 14.00 hod. se koná v Ústavu soudního lékařství v Preslově (dnešní Studničkové) ulici pitva. Vede ji profesor Hájek. Nejprve jsou všechny kusy rozřezaného těla zváženy dohromady – váha ukáže 72 kg. Pitevní protokol je obsáhlý a podrobný, všimněme si těchto údajů: „Jedná se o tělo ženy asi jednadvacetileté, 162 cm vysoké, pleti pihovaté, zvláště po celém obličeji. Na levé straně hlavy pod pěšinkou je hluboká rána, způsobená dvojím tnutím do stejného místa, nejspíš kuchyňským sekáčkem na maso. Rány pronikly do mozku až do hloubky 5 cm. Hlava byla oddělena od těla dvěma mocnými řezy ostrého nástroje. Tyto řezy byly provedeny zřejmě ještě zaživa, neboť v plících jsou nalezeny stopy vdechnuté krve. Nohy odděleny v kyčlích dovedně provedenými řezy, naříznutím kolen, aby bylo možno nohy ohnouti. Dále nalezeno sedm posmrtných ran v levém prsu, z nichž pouze dvě pronikly do plic.“
Co se šokujícího údaje o odřezávání hlavy zaživa týče, vysloví prof. Hájek názor, se kterým se ztotožní i policejní praktici: První rány byly vedeny sekáčkem na hlavu, smrtelná zranění mozku způsobila hluboké bezvědomí vedoucí k smrti – právě v tu chvíli nejspíš došlo k oddělení hlavy od trupu.
Sedm bodných ran nevykazujících vitální reakce, zasadil pachatel nakonec, zřejmě v afektu. V závěru pitevního protokolu můžeme ještě číst, že „v žaludku mrtvoly shledány slupky ovoce. Jež muselo být požito asi hodinu před smrtí. Nelze souditi, zda těsně před smrtí byla vykonána soulož. Krváceni oběti při činu muselo být velmi značné.“
Co všechno může policie vyčíst z obsahu kufrů?  V bratislavském zavazadle byly nalezeny prostěradlo s třikrát podtrženým písmenem K. vyšitým červenou nití, Lidové noviny z l. 9. 1933 a potrhané dámské kombiné růžové barvy. Dále kufr obsahoval časopis Československé státní dráhy – mezinárodní spoje ČSR a časopis Proud ze dne 2. 9. 1933.
V Košicích uviděli kromě ženského trupu prostěradlo s vyšitým K a římskou I. Torzo těla bylo dále přikryto Moravském ilustrovaným časopisem s datem 30. 8. 1933, kufr rovněž obsahoval starší mycí houbu a zakrvácené pánské spodky.
Pachatel – ještě o tom bude řeč – nalíčil na policii celou řadu chytrých stop, spíš vějiček. Nicméně se mu nepodařilo zahýbat datem, ba dokonce ani hodinou vraždy. Policie bez větší námahy zjistila, že noviny a časopisy putují za čtenáři ještě před oficiálním datem vydání. Jinou otázku představuje fakt, že všechna tři periodika pocházejí redakčně z Brna. Znamená to moravskou stopu. Bulletin ČSD bývá zas ke čtení v mezinárodních vlacích – použil snad vrah bratislavského a košického spoje proto, že je na dráze jak doma?
V časopise Proud si kdosi označil šest ženských inzerátů v rubrice Nabídky k sňatku. Jedná se o pachatele, který odpovídá na inzeráty vdavekchtivých slečen jen proto, aby je zavraždil?
Dohady a pochyby provázejí též indicie ohledně kufrů, prostěradel a mycí houby. Kufry měly být snad vyrobeny v Anglii, nikoliv v továrně, ale u nějakého řemeslníka. Zámky jsou prokazatelně anglického původu.
Prostěradla? Patrně z Francie nebo Itálie, atypický rozměr 282 x 156 cm se používá ve zdejších hotelích na přikrývky. Znalci folklóru zas vysloví domněnku, že jde o tzv. koutnici, tedy záclonu, jaká se na Slovensku používá při zastínění lůžka šestinedělky a která se v rodinách přechovává jako malá relikvie. A jde-li skutečně o koutnici, znamená to společně s putováním kufrů do Bratislavy a do Košic „slovenskou stopu“.
Co se mycí houby týče – byl v ní nalezen prach křemenitého původu, kokosová vlákna, patrně z koberce a části tmelu, který se nalézá pod dukolakem na automobilech…
Připomeňme si ještě z pitevního protokolu větu prof. Hájka, že krvácení oběti při činu muselo být velmi značné.
Čtvrcení oběti v bytě by dozajista způsobilo řadu těžko odstranitelných stop. Ale v garáži, kde k standardnímu vybavení patří hadice s patřičným průtokem vody?
Další směr pátrání, kterým se policie svědomité vrhne, představují svědci. Tak trochu tajemný student z košického rychlíku se iniciativně přihlásí úřadům sám. Josef Zahálka, studující III. ročníku vyšší stát. průmyslové školy, bytem ve Vítkovicích v Moravské Ostravě, podá toto svědectví:
„Zhruba půl hodiny před odjezdem rychlíku z Prahy byl jsem se ještě projíti na peronu. U dveří kupé jsem se setkal s neznámým mužem, který v pravé ruce držel hnědožlutý kufr. Dále jsem viděl, jak muž oběma rukama kufr zvedl a položil ho na nosič zavazadel hned za dveřmi. Domyslel jsem si, že jde o spolucestujícího. Neznámého muže jsem však potom už celou cestu neviděl, ani při jiné příležitosti.“  Jak neznámý vypadal? Byl asi 170 cm vysoký, zavalitý, černých vlasů, stáří 26-30 let. Měl opálený obličej a činil dojem slovenského nebo podkarpatoruského Žida, ač pejzy neměl, ba naopak, činil dojem inteligenta. Neměl knírek, byl vyholen, bez pokrývky hlavy a měl světlý sportovní oděv s pumpkami.“ Muže, pachtícího se s kufrem, uviděl ve stejném vagónu ještě před odjezdem z Prahy také ing. Izidor Goldberger. zaměstnanec košické městské elektrické dráhy. Se studentem Zahálkou se nepřímo shodne na věku. výšce a podsaditosti postavy, popíše ho však jako majitele „světlých kučeravých vlasů, oblečeného do černých šatů“. Muž prý byl zpocený, a jen co uložil kufr, svlékl si žlutohnědý plášť, snad gumák, dal si jej přes ruku a vystoupil z vagónu.“
Takže si mohou detektivové po libosti vybrat!
Prvního hmatatelného úspěchu se rada Vaňásek dočká ve středu 6. září v odpoledních hodinách. Nezávisle na sobě přijdou do Bartolomějské na pověstnou „čtyřku“ dvě sestry. Pocházejí ze Slovenska, z Března nad Váhom. ze zvolenské župy. První dokončí svou výpověď 171etá Zuzana Vranská, zaměstnaná jako pomocnice v domácnosti u pana Emila Nogelfesta v Praze II. Klimentské 7:
„V ukázané mi mrtvole se vší určitostí poznávám svoji sestru Otýlii. narozenou 9. března 1911. Sestru poznávám podle pih v obličeji. podle barvy vlasů a očí, taky dle zubů…
Sestru jsem naposledy viděla v sobotu 26. srpna 1933 o páté večer. Říkala mi, že ten večer má rande s nějakým šoférem. (Mycí houba a garáž, ha!)
Já sama jsem toho šoféra viděla a mohu proto udati, zeje asi 180 cm veliký, je štíhlé postavy, širokých ramen a světlých blond vlasů. Vím také. že sestru měla známost s jakýmsi Kudlou, který pracuje jako biletář v bio Koruna. Vím dále ještě, že sestra měla známost s nějakým vojákem, o kterém mi vyprávěla, že je už starší, asi čtyřicetiletý… Noviny s fotografií mrtvé jsem viděla až dnes.“
Příčinou zdrženi druhé sestry byla zas falešná informace. Marie Němečková, za svob. Vranská. 24 letá žena správce domu. bytem Praha XII. Balbínova 17 sdělí: ..Naposledy jsem viděla Otýlii 30. srpna kolem 11. hodiny dopolední. Pily jsme v mém bytě kávu a sestra mi slibovala, že si po prázdninách zaopatří nějaké pořádné místo. Zveřejněnou fotografií v tisku jsem se neznepokojovala. protože bývalá spolubydlící Otýlie, jistá Božena Velingerová, mi ještě 4. září sdělila, že Otýlie si hledá místo.
Teprve 5. září přišla za mnou Velingerová s tím. že nemluvila pravdu, že ve skutečnosti je Otilie od minulého pátku pryč.“ Během výslechu ještě Němečková ukáže společné foto všech tří sester z vycházky ve Stromovce a řekne dále, že jí Otilie vyprávěla o jakémsi starším rotmistrovi. který jí nabídl sňatek. Bydlí údajně někde v Nuslích, je vysoké postavy, příjemného vzhledu, má mnoho zlatých zubů a plná prsa vyznamenání“.
Tolik nejzajímavější řádky z policejních protokolů. Zítřejší tisk ještě přinese informaci, že obě sestry při spatření děsivých pozůstatků mrtvé byly bolestně vyrušeny a plakaly. Tím lze výčet událostí dne 6. září 1933 ukončit.  Pokud by se ovšem náš příběh odvíjel jako film, mohli bychom si v podobě epilogu dopřát detailní záběr na zlotřilou ruku, která tentýž den vhazuje do poštovní schránky dopis.
Je adresován Policejnímu ředitelství v Praze I. Bartolomějská úl. č. 4. Dopis, psaný tiskacími písmeny, začíná těmito slovy: „Prosím za laskavé prominutí. že jsem svým třetím zločinem uvedl celý policejní aparát do pohybu. Vraždil jsem z touhy po lidské krvi, ne pro peníze. Mám božský pocit, spatřil jsem člověka krváceti! Nenamáhejte se po mně pátrati!!! Unikám spravedlnosti už roky. jsem příliš opatrný. Děvče, které jsem zabil, bylo prostitutkou…“ Podpisy jsou dva. První vznikl otiskem razítka: FANTOM ULICE, vraždící z touhy po krvi. Druhý, napsaný černým inkoustem: Karel Wodowary.

Zdroj: Viktorín Šulc

Vítejte po delší době na webu vrazi.cz.  Nyní se budu opět snažit zveřejnit všechny články které byli na starém webu. Prosím o trochu trpělivosti.

Děkuji